Home Blog Page 5

Pionýr infografiky z obecné školy

Práce knihovníka je z každé strany interesantní. Denně mi projdou rukama desítky knih. Většina z nich je zajímavá a některé dávám z ruky jen velmi nerad. To je případ i níže uvedených titulů. Když jsem chodil do základní školy, pamatuji si z přirodopisného kabinetu na barevné závěsné obrazy. Byla na nich zvířata z celé Země. Rostliny, které klíčí a kvetou na loukách za našimi domy i v džunglích za oceánem. Naučili jsme se z nich základní řemesla, míry, délky a dozvěděli se něco o tělovědě. Představuji vám dvě knihovní jednotky, které vydalo Muzeum východních Čech v Hradci Králové.

Při listování publikací Pohádky a bajky první republiky jsem se nejprve rozplýval nad krásnými ilustracemi. Při bližším prozkoumání mi náhle začaly vyskakovat souvislosti. Například pohádka s názvem „Kozlové na lávce“ mi nápadně připomněla současné šarvátky na naší politické scéně. „Při hádce počali se trkat…“. Na dalším listě je „Pohádka o lenošné myšce“. Tady mě napadlo přirovnání k lidem, kteří se velmi málo nebo vůbec podílejí na dobrém chodu společnosti.

Není to úplně knížka, jsou to listy v papírových deskách, ale určitě stojí za vypůjčení. Vizuálně i obsahově je to dílko přímo skvostné. Krátké příběhy byly sepsány ze školních obrazů, které dříve visely snad v každé třídě. Jsou k vypůjčení v dětském oddělení knihovny pod signaturou M22534.

Bajku o vráně a lišce známe všichni. Když ji převedeme do současnosti, jistě si dokážeme za dvě hlavní postavy někoho dosadit. Na jedné straně pýcha na druhé lstivost. A proto „Nevěřte pochlebovačům…“. „O veliké řepě“ je pohádka o vzájemné pomoci, o spolupráci. I když v dnešní době starost o jiné málem vymizela, přesto se ve chvílích zmaru najdou tací, kteří přiloží ruku k dílu. Schválně jestli i vy naleznete v pohádkách nějaké spojení s dnešní dobou.

Druhá knížka je pestrá jako cizokrajný pták. Černobílé dobové fotografie z obecných škol střídají barevné vyučovací tabule mnoha žánrů lidského poznání. Jmenuje se příznačně „Školní obrazy“ a její autorkou je kurátorka muzea Pavla Koritenská. Nástěnné obrazy nás provedou třeba světem včely obecné nebo poodhalí důmyslné cesty v mraveništi. Seznámí nás s Karlem IV. a zavedou do jihoamerického pralesa. Je možná škoda, že těmto učebním pomůckám téměř odzvonilo. Ale jak se říká: „Není všem dnům konec“. Knížku si můžete vypůjčit ve vědecké části knihovny pod signaturou IN274897.

Václav Školoud, oddělení doplňování a zpracování fondu

Když je všechno krev, je krev všechno

Na první knihu Nikdy noc z trilogie od Jaye Kristoffa, bestsellerového australského autora a spoluautora série Akta Illuminae (také mé oblíbené), jsem se neskutečně těšila. Knihu jsem bohužel napoprvé nestihla přečíst a vracela jsem ji do knihovny, aniž bych ji otevřela. Nedávno jsem si půjčila e-knihu. A tak začala má cesta do Města mostů a kostí.

Jeho používanější název zní Boží hrob, a je hlavním městem Itreyské republiky. V jeho ulicích vyrostla Mia Corverová, jediná dcera kdysi uznávané a mocné rodiny. V duši má stíny a v srdci cíl – pomstít svou rodinu a zavraždit ty, kteří ji rozvrátili. Vydá se proto do sídla největší organizace vrahů, aby vybrousila své schopnosti k dokonalosti a stala se nástrojem pod vedením Bohyně. Spolu s ní podstupuje výcvik dalších 28 učedníků, ale požehnanými vrahy se stanou nanejvýš čtyři. Mia proto musí cvičit ve všech ohledech, aby měla šanci zvítězit alespoň v jednom ze čtyř učebních oborů, což by jí prakticky zajistilo vítězství. Mezitím sleduje vlastní cíle, poznává pravdu o sobě, plánuje pomstu, snaží se vypořádat s konkurencí ostatních učedníků. Musí zvítězit. Přežila, aby se pomstila. A je tedy dobrá, nebo špatná?

Když je všechno krev, je krev všechno. Tak zní motto Miiny rodiny, a troufám si říct, že knihu perfektně vystihuje. Starý svět se staronovými způsoby, kde se platí životy, krví a kde nikdo není nikdy zcela bez viny. Kniha není úplně pro slabé povahy, autor si, velice jemně řečeno, nebere servítky s ničím. A tím myslím, že v prvních stránkách svazku objevíte detailně popsanou milostnou scénu propletenou s vraždou tak dokonale, že budete mít pocit, že k sobě odjakživa patřily.


Příběh je poutavý a velice čtivý, i když je rozjezd pomalejší. Každopádně jakmile se začtete, věřím, že knihu  neodložíte. Autor vypráví ve třetí osobě, a proto se někdy postavy a jejich myšlenky míchají a jsou nejasné, ale jen trošičku. Na stránkách objevíte hodně poznámek pod čarou, které nejsou pro příběh nezbytné, ale odlehčují syrovost knihy. Autorův jazyk vyprávění mi dokonale dokresloval děj. Nemohla jsem se odtrhnout, některé části jsem v čirém úžasu četla několikrát. Tahle kniha vás vtáhne, pohltí, a když to budete nejméně čekat, zabodne vám krvavou dýku do zad, jen aby vás na dalších stránkách ukolébala do zdánlivého klidu. A takové knihy jsou podle mě skvělé.

Kateřina Lukešová, studentka teplického gymnázia

Dovolená u moře? S námi na STOPRO

I když Shakespeare v Zimní pohádce propůjčil Čechám moře, tahle fikce se bohužel nestala skutečností a za modrozelenými vodami se tak stále musíme vydávat do jiných zemí. Jenže v dnešní době covidu nemusí být cestování do zahraničí tak úplně snadné, a tak si mnozí tuhle kratochvíli mnozí prozatím musí odpustit. Pokud ale nepojedete k moři, co takhle nechat moře přijít za vámi? Aspoň tedy na stránkách knih… Tady máte pár našich tipů na beletrii, v níž moře hraje významnou roli.

Začneme pěkně zostra dvěma letošními novinkami. V dlouho očekávaném druhém románu Susanny Clarke Piranesi najdete ovšem moře v poněkud nečekané podobě – rozlévá se totiž ve spodním patře Domu, jenž je plný Soch a tak záhadný, až se vám z toho možná zatočí hlava. Pokud vás neláká fantastická literatura, možná vás spíše osloví historický román Ostrov žen a moře Lisy See, jenž je o přátelství dvou potápěček a dramatických dějinných událostech, které zasahují do jejich životů na korejském ostrově Čedžu.

Milovníci klasické literatury určitě ocení Hemingwayova Starce a moře či Dělníky moře Viktora Huga, v nichž se hrdinové utkávají se silou přírody a živlů. Možná vás ale pobaví, jak Hugo popisuje chobotnice doslova jako ztělesnění zla a krvežíznivé bestie, které vás touží rozdrtit a vysát vaši krev. Z pohledu vědy je to samozřejmě zcela absurdní, ale atmosféru má kniha vážně skvělou.

K boji o přežití přidejme ještě Man Bookerovou cenou ověnčený dobrodružný román Pí a jeho život Yanna Martela, v němž se šestnáctiletý indický chlapec po ztroskotání nákladní roli plaví na člunu s bengálským tygrem, a máte o zábavu postaráno.

Toužíte-li po dramatu, zkuste také sáhnout po románu Pláž, který je možná známější jako film, v němž hlavního hrdinu ztvárnil Leonardo DiCaprio. Mně osobně bavilo literární i filmové zpracování, takže tenhle výlet do Thajska vřele doporučuji.

Asi se shodneme, že mezi největší priority dnešní společnosti by měla patřit ochrana přírody, takže bych ráda zmínila i dvě knihy, jež se tohoto tématu dotýkají. První z nich je dojemný příběh Kde zpívají raci Delie Owens, který se odehrává v prostředí bažin a mokřadů na americkém pobřeží Atlantiku. Je plná ptactva a přírody a mně se moc líbila. Druhou knihou z této kategorie je Modrá od norské autorky Maji Lunde. V tomto románu se odehrávají dva příběhy o důležitosti vody a kniha patří do tzv. Klimatického kvarteta, tedy do autorčiny série knih, jimiž chce upozornit na rizika a závažnost klimatické změny.

Dovolím si ještě upozornit na Pobřežní cestu, což je v tomto příspěvku vlastně jediná kniha s reálným základem. Raynor Winn v ní vypráví o dvou ranách osudu – jejímu manželovi diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc a zároveň přišli o bydlení. V tak nepříznivé situaci se starší manželský pár i navzdory finanční nouzi rozhodl projít Jihozápadní pobřežní cestu, moře jim přitom bylo věrným průvodcem.

Nelze ale opominout ani české literární vody. Zmiňme alespoň román K moři Petry Soukupové, které se (jak je pro autorku už příznačné) točí kolem mezilidských vztahů, a Vieweghovy všeobecně známé Účastníky zájezdu, kteří snad osloví i ty (nebo právě ty?), kdo běžně nečtou.

A co vy a vernerovky? Pokud jste Jula Verna nečetli už jako děti, můžete to o prázdninách zkusit napravit – třeba s Dětmi kapitána Granta. Staňte se na chvíli členy statečné posádky jachty Duncan a vydejte se na dobrodružnou cestu po oceánu!

A na závěr ještě jedno doporučení především pro dětské čtenáře – co takhle prozkoumat podmořský svět s malou velrybou Gerdou? Laskavé vyprávění z pera Adriána Macha je doslova pohlazením po duši.

Znáte další knihy, v nichž hraje moře významnou roli a které by stály za doporučení? Dejte nám o nich vědět!

Lenka Slámová, oddělení studoven

Studem obnažená

V rubrice „Klíčovou dírkou“ vám představujeme krásné ilustrace s lehce lechtivou tématikou, které doplňují slovy zaměstnanci knihovny.


Čekám v polštářích

na sen o Tobě

který nepřichází

červeň ve tvářích

bych měla

kdyby někdo četl

mé myšlenky

o mých touhách

o našich tajemstvích

co mi nedají spát


Denisa M. Szaffnerová, oddělení doplňování a zpracování fondu

„Chytrost nejsou žádné čáry.“

Znáte tetu Kateřinu z humoristického románu Saturnin? Filmová verze postavy ztvárněná herečkou Janou Synkovou mě v dětství osobně velmi ovlivnila a já už na základní škole ze sebe sypala přísloví na každém kroku. Samozřejmě často špatně.  V nakladatelství Meander nyní vyšel komiksový průvodce příslovími, který z každého svého čtenáře udělá hvězdu slohových prací a rozprav. Aneb „Co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš.“

Knížku o příslovích si můžete zapůjčit pod signaturou MN7619 v dětském oddělení a na pobočce Stříbrníky. Foto/V. Školoud

Kniha s názvem Přeřekadla od autorky Štěpány Jislové je parádním moderním spojením obecně známých přísloví a komiksu. Pokud tedy vaše děti nevědí přesně, co znamená přísloví s vlaštovkou nebo proč někdo mluví o nějaké železné košili nebo o jakési jámě, po přečtení této knihy budou znát všechna přísloví. A ještě si je třeba oblíbí stejně jako já kdysi, díky tetě Kateřině.

Protože „Žádný učený z nebe nespadl“.

JISLOVÁ, Štěpánka. Přeřekadla. První vydání. Praha: Meander, 2021. 31 nečíslovaných stran. Pro Emu; 42. svazek. ISBN 978-80-7558-164-8.

Kateřina Benešová, oddělení doplňování a zpracování fondu

Na knihovnické židli zpět do minulosti

Myslíte, že existuje stroj času? Já věřím, že v podstatě ano. A to ani nemusíme cestovat vesmírnou lodí Enterprise, nebo se nechat přenášet jinými roztodivnými vynálezy ze světa filmového umění. Do časů dávných, zpola zapomenutých jsem se dostal díky knize. Ještě před minutou jsem byl ve své kanceláři a nyní vám píši z předminulého století. Snad to ten poštovní holub donese.

Z knihy Ottovy Čechy : Obraz země v letech 1883-1908.

Romantická podívaná na Jezerní horu ze Špičáku nebo ponuře působící Vítkův Hrádek ve mě probouzí vzpomínky, které odžili mí předci. Někde jsou zapsané, možná kolují krví, nevím. Ale cítím je. Moje cestovatelská židle se mnou prolétla pod bohatou krouženou klenbou Vladislavského sálu a zastavila se u katedrály sv. Ducha v Hradci Králové, zrovínka, když její roh očůrával místní bezzubý ratlík.

V Orlických horách měla židle napilno. Připadal jsem si jak dravec, který rozráží vzduch směrem k své kořisti. Uháněli jsme nádhernou krajinou plnou lesů a skal, míjeli osamocené borovice a proháněli stáda srnčí zvěře. V jihovýchodních Čechách nás zastihla bouře a nad Trhovými Sviny jsme proletěli jen taktak. Letěli jsme nad Táborskem do západních Čech nad Plzní, když v židli začalo cukat. „Proboha, co se to děje?,“ pomyslel jsem si. Nakonec jsem přistál opět ve své kanceláři s vibrujícím telefonem v kapse své levé kalhoty.

Moc pěkný výlet Ottovými Čechy v letech 1883-1908 připravili Petra Kubíčková a Lubomír Novotný. Knížku vydala Vědecká knihovna v Olomouci v roce 2020 a je opravdu pozoruhodným rozcestníkem doby. Každý si v ní najde kout naší vlastí, který mu přirostl k srdci. Šedé tóny historických kreseb dokonale korespondují s modrou barvou publikace, která má v naší knihovně signaturu IN272436 a brzy bude k dispozici ve vědecké části knihovny.

Václav Školoud, oddělení doplňování a zpracování fondu

KUBÍČKOVÁ, Petra a NOVOTNÝ, Lubomír. Ottovy Čechy: obraz země v letech 1883-1908. I. vydání. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2020. 367 stran. ISBN 978-80-7053-330-7.

Znáte Gloria musaealis?

Kdo ví, odpoví, kdo neví, nevadí. Gloria musaealis je Národní soutěž muzeí a v loňském roce 2020 se uskutečnil již XIX. ročník. Slavnostní vyhlášení výsledků Smetanově síni Obecního domu proběhlo kvůli pandemii virové choroby covid-19 až 17.  června 2021. Soutěží se v kategorii muzejní výstava, publikace a počin roku.  Tolik jen velmi stručně a obecně k soutěži. Nyní k hlavnímu důvodu, proč by vás letošní ročník jako čtenáře Severočeské vědecké knihovny mohl zajímat.

První úspěch přinesla výstava Muzea města Ústí nad Labem. V kategorii Muzejní výstava roku 2020 vyhrálo muzeum s výstavou „Písky známé i neznámé aneb Fascinující svět obyčejného písku“. Výstava o obyčejném a známém materiálu, která přinesla neobyčejný úspěch významné instituci regionu. Rozhodně veliký úspěch a zaslouží si uznání.

Knížku „Umění v nouzi!?“ si můžete prostudovat také u nás v regionální studovně pod signaturou IN274459

Druhým úspěchem instituce z regionu byla výhra v kategorii Muzejní publikace roku 2020, kterou vyhrála publikace Regionálního muzea v Teplicích s názvem „Umění v nouzi!?“. Česko – německá publikace vychází jako katalog stejnojmenné úspěšné výstavy muzea konané od září 2019 do února 2020. Publikace je věnována aktivitám Sekce pro výtvarné umění muzejní společnosti Teplice-Šanov, která působila v letech 1932-1938. Během nedlouhé doby své činnosti uspořádala sekce 19 výstav, provozovala městskou galerii a položila základ muzejní sbírce.

Chcete-li se dozvědět více o kulturních a společenských souvislostech a poznat jednu ze zajímavých kapitol německo-českého umění v meziválečném Československu z našeho regionu není lepší volba než tato publikace.

Text publikace je doplněn reprodukcemi uměleckých děl, archivních dokumentů, ale také pohlednic a fotografií z ulic tehdejších Teplic. 

Výroční zprávu si lze vypůjčit ve vědecké části knihovny pod souborným dokumentem N169848/…. Foto/Václav Školoud

Národní soutěž muzeí Gloria musaealis je inspirativní a pokud vás zaujala, přijďte si do SVKUL pro publikaci „Umění v nouzi“ nebo pro jednotlivé výroční zprávy všech ročníků soutěže. Zde jsou přehledně prezentovány všechny vítězné i nominované výstavy, publikace i počiny muzeí z celé republiky a mohou sloužit jako dobrý přehled o současném dění a vývoji muzeí.

Kateřina Benešová, oddělení doplňování a zpracování fondu

Toys pro girls i boys

Tak jako každá Alenka má říši za zrcadlem, i ostatní děti staví království fantazie, ať už ve svých snech nebo představách. Ani já jsem nebyl výjimka. Nejvíc si pamatuji na vypelichaného psa s dlouhýma ušima a na stavebnici Merkur. A vím, že jsem moc rád chodil k sousedům za kamarádkou hrát Člověče nezlob se. Také jsem měl tu nafukovací žirafu od Libuše Niklové, která se prodává do dneška. Bohužel mi jí prokousla sestřenice.

Na dětství jsem si vzpomněl díky publikaci Toys, kterou jsem zakoupil do knihovního fondu, právě proto, aby vyvolala vzpomínky. I když se jedná především o americké reklamní plakáty s hračkami, dají se najít podobnosti. Jsou tu dřevěné hračky, stavebnice, kola, autíčka i opičky. Nechybí medvědi, atrapy zbraní nebo supermani a jiní velikáni nejen dětských fantazií. Zkrátka celý svět hraní na více jak pěti stech stránkách.

Inspirovat se barevnými obrázky může grafik nebo designér. Ale třeba i švadlena, která svým nejmilejším pro jejich panenky může ušít pěkné retrooblečky. Pokud vám chybí třeba sada pro dětského veterináře, kostým Indiána nebo dětský kulečník, jistě to tu všechno najdete. V knize jsou hračky seřazeny chronologicky podle data výroby, je proto snadné porovnat s čím a ve kterých dekádách si děti hrály.

Možná, že spoustu rozmanitých hraček budeme v budoucnu vídat jen v muzeích. Dnes ještě ti prťousi ani neumí kakat do nočníků, ale ví, co umí ta placatá lesklá sklíčka. Své dětství ve Varnsdorfu bych za nic nevyměnil. Zahrada, potok a louka u domu. Pijavice, chrostíci a desetníky, které jsme placatili na kolejích. To všechno mi zůstalo uložené v pomyslném šuplíku se vzpomínkami.

Knížku vydalo nakladatelství Taschen, je v angličtině, ale textu v ní moc není. Je k dispozici ve vědecké půjčovně pod signaturou IN 274610.

Václav Školoud, oddělení doplňování a zpracování fondu

Nestoudnice

V rubrice „Klíčovou dírkou“ vám představujeme krásné ilustrace s lehce lechtivou tématikou, které doplňují slovy zaměstnanci knihovny.

Der Ungetreuen Strafe, italská mědirytina z 18. století. Z knihy Die Lust zu lieben.

Ach, ty jedna nestoudnice!

Když pravilas „Nikdy více!“,

věřil jsem ti, vážně.

Jenže ty ses nekrotila,

zadek jsi zas nastavila

bez studu a bázně.


Teď tě přes ty tvoje hýždě

mocně praštím, aby příště

hned zřejmé všem bylo,

že ten otisk jasně značí,

mě ať nezvou „Paroháči!“,

to mi není milo.


Měla bys mít kouska úcty,

vždyť tě laskám svými ústy,

když mě zradí mužství.

Proto tedy říkám znovu,

z domu nevytáhneš nohu,

konec dobrodružství!


Lenka Slámová, oddělení studoven

Gloria mezi sněhovými slzami

Teploměry překračují pětadvacet stupňů a já si přečetl krátký vánoční příběh. Je našlapaný emocemi, které by vydaly na jeden celovečerní film. Vánoce mám spojené se samotou, která na mě ze stránek drobné knížky dýchla pár sněhových vloček. Přiznám se, ač se nemá hodnotit knížka podle obálky, u téhle jsem to udělal. Je to takový malý šperk, který by slušel nejedné knihovně.

Malá dvacetigramová Gloria s bílým bříškem si svéhlavě razí cestu chladným vzduchem. Při tom shlíží z nebeské báně na ty drobné potvůrky – na nás. Přemýšlí nad svým údělem a postaví se dávným zvyklostem, které dostává do vínku každá vlaštovka. Zvolí si cestu na sever a rozhodne se třepetat křídly dokud bude moci…

Malou knížku zdobí ilustrace Stanislava Setínského. Foto/Václav Školoud

Ta knížka je malý dárek od francouzského spisovatele a dramatika Timothée de Fombelleho. Je o rychlosti letu života, o náhodách, cestách a o tom, že když přestane bít jedno srdce, začne bít jiné. Čtyřicet stránek včetně krásných ilustrací Stanislava Setínského mě stálo 15 minut čtení, pár slz a husí kůži snad po celém těle…

Glorii vydalo nakladatelství Baobab v Praze v roce 2021. Přesto, že je určena spíše malým čtenářům, rozsvítit může i světla dospělých. K vypůjčení je v dětském oddělení knihovny a na pobočkách Stříbrníky a Klíše pod signaturou M22500.

TUCHLOVICKÉ HNUTÍ

Slyšeli jste někdy o tzv. tuchlovickém hnutí? Já jsem si na něj vzpomněla asociační oklikou, která s ním vlastně nesouvisí. Vychází ovšem z podobné myšlenky a touhy knihovníka, že když není čtenář v knihovně, půjde knihovna za čtenářem (jako my teď online třeba až k vám domů).

Tuchlovičtí myšlenku, že „nejdou-li čtenáři za knihovnou, půjde kniha za čtenářem“, možná mysleli dobře. Bylo jim líto, že někteří lidé knihovny vůbec nenavštěvují a přichází tak o skvělé čtenářské zážitky. Z dnešního pohledu můžeme na tento experiment tuchlovické knihovny a její propagaci „hodnotné literatury“ prostřednictvím knihovníků pohlížet jako na zajímavý fenomén.

Tuchlovické hnutí se začalo ozývat koncem čtyřicátých let 20. století v Tuchlovicích u Slaného. Místní knihovníci se rozhodli, že nalákají lidi z obce do knihovny a naučí je číst hodnotnou literaturu. Zpočátku se jejich aktivita zdála být dobrou snahou, jak získat pravidelné čtenáře, a to i mezi obyvateli, kteří by do knihovny normálně nechodili. Postupem času ale začala být poměrně patrná jistá ideologizace. Zvolili zajímavou taktiku. Napadlo je, že všechny občany Tuchlovic, kteří nechodí do knihovny, začnou navštěvovat a nabízet knihy přímo dům od domu. Protože knihovníci by všechny rodiny obejít nestihli, zapojili místní pionýry. Mládežníci se své role zodpovědně ujali a začali obcházet konkrétní rodiny a nabízet jim „brakovou“ literaturu. Bylo jasné, že na kvalitní sovětskou literaturu by většinu lidí do knihovny nenalákali, proto v první fázi nabízeli knihy dobrodružné a detektivky. Šlo o silnou taktiku, která předpokládala, že pokleslé žánry by potenciální návštěvníci knihovny mohli číst. Dokonce si knihovníci vytvářeli mapy jednotlivých domů v obci a vybarvovali je podle toho, kolik lidí z jedné rodiny už do knihovny chodí a kde nechodí nikdo.

Následoval další krok – jak konkrétního člověka nalákat přímo do knihovny. Při druhé návštěvě potenciálnímu čtenáři nabídli knihu, která byla sice z tehdejšího pohledu dál braková a nehodnotná, ale čtenářsky zajímavá. Ovšem už to nebyla ledajaká kniha, ale první díl vícesvazkové publikace. Zároveň bylo dotyčnému řečeno, že pro další díl si musí dojít do knihovny. Často se stalo, že takto ošálený čtenář se do příběhu začetl, druhý díl zkrátka potřeboval a do knihovny přišel. V tom okamžiku se s ním přítomný knihovník pokusil ideologicky pracovat a přivést ho k četbě něčeho „hodnotnějšího“. Pravděpodobně to zkusil přes klasické české autory až po četbu sovětského realismu.

Některé zprávy se nesou rychle. Brzy tak došlo k tomu, že činnost tuchlovických knihovníků nezůstala jen lokální záležitostí. Jejich uvědomělé práce si totiž všimlo ministerstvo, tuto aktivitu zpropagovalo v tisku a nabádalo knihovníky z ostatních knihoven, aby tuchlovický příklad následovali a zasadili se tak o zvýšení návštěvnosti knihoven a o změnu v návycích čtenářů. Cílem samozřejmě bylo dostat občany od „brakové“ literatury k hodnotné socialistické literatuře. Koncem čtyřicátých let a začátkem padesátých let 20. století byla tato aktivita poměrně rozšířená.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak bylo knihoven využíváno v době politického boje, za přečtení určitě stojí kniha českého historika a kritika Petra Šámala  SOUSTRUŽNÍCI LIDSKÝCH DUŠÍ (Academia, 2017). Publikaci o lidových knihovnách a jejich cenzuře na počátku padesátých let 20. století si lze vypůjčit i v naší knihovně… a nebojte se, máme spoustu dalších zajímavých, poutavých a krásných knih a žádnou z nich vám číst nezakážeme.

Text/Jana Bednářová

ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století: (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3.

Na křižovatce galaxie Informací

Informace jsou v dnešní hektické době drogou každého smrtelníka. Je jedno jakému tématu dáváme přednost. Z pomyslného tácu s nic nevážícími vyhledávanými komoditami 21. století uzobáváme téměř nevědomky každou vteřinu. Čím rychleji se něco dozvíme, tím lépe. Celá odvětví průmyslu a všichni ti, kteří něco obchodují, se snaží zjednodušit a napřímit cestu mezi svým „zbožím“ a konečným spotřebitelem. Snažíte se také dohonit čas? Mám pro vás jednu zkratku. Vede knihou, jak jinak.

V těchto třech krásných papírových dimenzích odkryjete tolik zajímavých skutečností jednoduše a s noblesou. Vše je samozřejmě doprovázeno stylovými ilustracemi. Takže co na tom, že jsou knížky v angličtině. Bystré oko a rychlost spojení s naší centrálou to zvládne s lehkostí.

Knížky naleznete v našem katalogu pod signaturami IN274588, IN274586 a IN274587. Foto/Václav Školoud

Projdete si evoluci kola, zastavíte se v čase a úzkostnou potřebou člověka ho lapit třeba do pendlovek. Seznámíte se s tiskovým procesem nebo historií vakcinace, což je zrovna v této době velmi populární téma. A jak vlastně funguje telefon, světlo a jak je možné, že letadlo létá? Do nekonečného světa rozkvetlého vesmíru se přenesete díky další knize. Fotosyntéza? Barvy? To všechno se tu dozvíte. Jak se množí květiny, jak spolu komunikují stromy a houby. A co ta veliká páchnoucí kytka? Jak je tohle všechno možné. Takových pokladů na naší křehké Zemi.

Knížky si můžete půjčit v oddělení cizojazyčné literatury. Ve stejném oddělení se do nich můžete zabrat i na balkóně při pohledu do korun stromů. V takovémto případě už informace i něco váží, přináší emoce a vzbuzují představivost. Tak dejte na chvilku pokoj klouzavému displeji a vezměte to do svých rukou. Protože v nich držíme a spřádáme celý svůj život.

A world of discovery, A world of plants a A world of information jsou od nakladatelství Walker Studio, autory jsou James Brown (text) a Richard Platt (ilustrace) a voní…

U Ra No vA – debut roku

U Ra No vA – vítěz Magnesia Litera v kategorii Litera za debut roku

Toužíte po nestandardním literárním zážitku? Pak doporučuji prvotinu Lenky Elbe, která právě získala cenu Magnesia Litera za debut roku. Výjimečnost této prvotiny lounské rodačky spočívá hned v několika rovinách a je škoda, že jí dosud nebyla věnována přílišná pozornost – a že si ji zaslouží, o tom svědčí nejen toto ocenění.

V prvé řadě je tento román zajímavou koláží různorodých žánrů. Do realistického románu se zde prolínají prvky sci-fi či fantasy, tím vším prochází linka detektivní, ovšem patrné jsou tu i prvky thrilleru a komedie.

Tou druhou věcí, která dělá z Uranovy docela výjimečné čtení, je její dějové zasazení do Jáchymova. Autorka se tu dotýká závažného tématu utrpení politických vězňů ve zdejších lágrech, kteří si tu kdysi odpykávali režimem uložené tresty a při těžbě uranu se z nich postupně stávali jen prázdné schránky bez života. Zastřešujícím tématem románu se tak stává snad nikdy nekončící boj dobra a zla.

Knížku máme v knihovně uloženou pod signaturou B83588. Zatím je k dispozici v regionální studovně. Již jsou ale objednány další multiplikáty.

Čtenář se ocitne nejprve v době po pražském jaru, kdy se dcera Čechoslováka Angela vydává za svými českými příbuznými do Jáchymova. Angelin partner, který zatím zůstává v Británii, se už ale jejího návratu nedočká – po mladé ženě se totiž v tomto krušnohorském městě slehne zem. Henry pak pravidelně navštěvuje její prázdný hrob, ženino tělo se totiž nikdy nenašlo. Teprve po třiceti letech (a tedy už léta po sametové revoluci) se Henry odhodlá vydat v jejích stopách a doufá, že se s dávnou ztrátou své přítelkyně konečně vyrovná. S novou partnerkou se ubytuje v lázeňském hotelu Sklodowska a show může začít…

Co z románu vypíchnout jako nejzajímavější? Určitě skupinu jaderných fyziků s jejich jad(e)rným humorem, kteří vás zaručeně budou bavit! Rozhodně taky bezelstnou zdravotní sestru Elbe s jejím abstinenčním psem, která se ve své přímočarosti nebojí říct, že v tomhle hotelu „na pokoj číslo 8 ubytovávají kretény“. Především je ale třeba zdůraznit, že Lenka Elbe má neuvěřitelnou představivost – v jáchymovském městě duchů se díky ní rozehrál neskutečný příběh.

Pokud vám nevadí místy až absurdní situace a postavy, jež jsou mnohdy karikaturami sebe samých, pak vám román doporučuji. Uranova je čtivé a především neuvěřitelně originální čtení.

Text/Lenka Slámová

ELBE, Lenka. U Ra No vA. 1. vydání. Praha: Argo, 2020. 398 stran. ISBN: 978-80-257-3260-1.

MAGNESIA LITERA 2021

V úterý 8. 6. 2021 byly vyhlášeny výsledky jubilejního 20. ročníku Magnesia Litera. Cenu uděluje od roku 2002 Spolek Litera s cílem šířit kvalitní české knihy napříč žánry. Ocenění uděluje porota i odborná veřejnost v devíti kategoriích, které se snaží zahrnout veškerou domácí knižní produkci. A které knihy získaly ocenění?

Magnesia Litera Kniha roku: Martin Hilský – Shakespearova Anglie

Anglista, překladatel a odborník na dílo Williama Shakespeara profesor Hilský nás v knize zavede do Anglie na přelomu 16. a 17. století, kdy Shakespeare žil. Prostřednictvím jeho díla podává svědectví o každodenním životě lidí všech společenských vrstev ve složité době plné náboženského fanatismu a dnes již nemyslitelných pravidel společenského života.

Palmknihy Litera za prózu: Daniel Hradecký – Tři kapitoly

Trojlístek povídek brilantním jazykem zachycuje autobiografického hrdinu Gustava žijícího na okraji společnosti. Autor popisuje úděl „severočeského proletáře“, který se nástrahám života v bídě brání ostrou sebeironií a mužnými gesty.

 Moleskine Litera za poezii: Pavel Novotný – Zápisky z garsonky

Panelákovou garsonku autor vnímá jako útočiště, v němž vyrůstal na konci normalizace a ještě několik let poté.

Litera za knihu pro děti a mládež: Bogdan Trojak – Safíroví ledňáčci a Glutaman

Napínavá fantasy z pražského Karlína zachycuje partu školních dětí, které jsou na stopě Glutamanovi. Šílený vědec vytváří poslušné mutanty. Do svého obřího supermarketu dodává umělohmotné potraviny a mění zákazníky v otupělé stádo.

Litera za naučnou literaturu: Jaroslav Petr – Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět

N273034

Smysly nabízejí zvířatům takové vnímání světa, jaké si jen těžko dokážeme představit. Autor v knize shromáždil obrovské množství různých anomálií a kuriozit a zároveň upozorňuje na potíže, která jim násilnými zásahy do přírody způsobuje člověk.

 Litera za nakladatelský čin: Edice Česká poezie a Česká próza a pořady literárních čtení nakladatelství [fra]

Malé pražské nakladatelství vydalo za 15 let své existence 70 knižních titulů. Šanci dostali jak zavedení autoři, tak nováčci. Knihy jsou charakteristické jednoduchou, ale výraznou grafickou úpravou edic.

Litera za publicistiku: Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Kniha obsahuje sedm rozhovorů s lidmi, kterým se podařilo utéct ze Severní Koreje do té Jižní. Autorce se podařilo získat svědectví o životě běžných lidí v KLDR, o sexualitě, službě v armádě, hladu a permanentním špiclování.

Litera za debut roku: Lenka Elbe – Uranova

O vítězi v této kategorii se více dozvíte v samostatném příspěvku, zde na blogu.

Litera za překladovou knihu: Francisco Delicado, přeložil Jiří Holub – Portrét pěkné Andalusanky

Kniha vypráví příběh římské prostitutky, překladatel v něm bravurně zvládl komplikovanou jazykovou stránku, španělštinu 16. století, katalánštinu, latinu ale i italštinu.

Kosmas cena čtenářů: Václav Dvořák – Já, Finis

Napínavý příběh o monstrech a nestvůrách, snažících se ovládnout Zemi. Unášejí všechny děti mužského pohlaví, kromě jediného – dvanáctiletého Petra. Ten vymyslí šílený plán a dostane se do jejich světa, podaří se mu zániku světa zabránit?

Magnesia blog roku: Miroslav Komínek – Městská policie Přerov

Zábavnou formou prezentovaná práce městské policie v Přerově baví až tisíc sledujících. Vtipné texty navíc přispívají k „polidštění“ nepopulární profese.

Všechny oceněné knihy si můžete vypůjčit v odděleních naší knihovny.

text/Jitka Hanicová

Griša – světlo a stíny

Ravka je země rozdělená válkou a Vrásou stínu – krajinou táhnoucí se od severu k jihu přes celé území, pásem temnoty obývaným strašlivými okřídlenými příšerami. Kdysi dávno ji vytvořil Černý heretik, mocný muž, který přesáhl hranice svých schopností a musel za ně zaplatit.

A najednou se objeví Alina, dívka, která si připadá naprosto průměrná, možná až podprůměrná. Její moc se poprvé projeví, když její nejlepší přítel ve Vráse čelí smrti a ona ho v zoufalém pokusu zachránit kryje vlastním tělem. Když už si oba myslí, že tam zemřou, vytryskne z Aliny její síla, která odežene nebezpečí a zachrání jim život.
Ta síla, schopnost ovládat světlo, by mohla být záchranou Ravky, způsob, jak odstranit Vrásu jednou pro vždy a tím i zastavit válku, která sužuje zemi již celé generace. Alina je ihned převezena do hlavního města, kde se má naučit své schopnosti ovládat a stát se grišou, členkou privilegované vrstvy mágů a kouzelníků.
Začne o ni jevit zájem nejvyšší z grišů, okouzlující a mocný Temnyj a slíbí jí takovou moc a slávu, o jaké se jí nikdy ani nesnilo.

Alina ale postupně zjišťuje, že není všechno tak, jak jí to říkají a že vše směřuje k cílí, který by z ní namísto mocné světlonošky udělal otrokyni ve službách zlu. Pokud nechce být loutkou v rukách mocných, musí uprchnout. Vydat se na cestu sama, bez ozbrojeného doprovodu, navíc když ji všude honí a snaží se ji chytit a přivést zpátky, bojuje Alina o svou svobodu a někdy i o život…

Knížku si můžete vypůjčit zde. 🙂


Griša – světlo a stíny je první kniha z trilogie Griša. Autorkou je Leigh Bardugo, americká spisovatelka a autorka série Griša a Šest vran, odehrávající se ve stejném prostředí carského Ruska. Obě zmíněné série si záhy po vydání získaly velký ohlas mezi čtenáři. Další díly série Griša nesou název Bouře a vzdor a Zkáza a naděj

Mě osobně kniha uchvátila. Příběh je skvěle vymyšlený, svět grišů propracovaný do nejmenších detailů a prostředí trochu připomíná carské Rusko. Alina mi přišla ze začátku jako klasická fantasy postava s nějakým „handicapem“, chudinka, která se pak zázračně stane mocnou. Svým způsobem jsem měla pravdu, ale později jsem na to zapomněla a nemohla se od knihy odtrhnout

Kniha je určena teenagerům (klasifikována jako young adult kniha), někdy připomíná až pohádku. Mezi spoustou dobrodružství se najde i romantika a občas vás překvapí zvrat nebo klička. Určitě se co nejdříve vrhnu na druhý díl.

BARDUGO, Leigh. Griša. Světlo a stíny. Překlad Julie Žemlová. 1. vydání. Praha: Fragment, 2017. 311 stran. ISBN 978-80-253-3081-4.

Co viděl Matěj v lese – povídka

Co viděl Matěj v lese

Hospodský nesl pátou rundu ke stolu štamgastů, odkud se nesla nejhlasitější diskuze v celém lokálu. Nejvíce odtud bylo slyšet Matěje, který už se svými společníky začal ztrácet trpělivost.

„Říkám vám, že moc dobře vím, co jsem viděl!“ vykřikoval, a aby svá slova zdůraznil, máchal rukama kolem sebe, až vrazil do korbele ševce Adama. Ten si zrovna přihýbal, a tak se mu pivní pěna obtiskla na obličej.

„Jen se uklidni,“ snažil se ho mírnit Tomáš, plácaje ho po rameni, zatímco nebohý švec si pěnu stíral z tváří a vyfukoval ji z nosu.

„Co bych se uklidňoval, však on tvrdí, že lžu!“ vztekal se Matěj dál a odstrkoval svého přítele. „Povídám, že měl parohy a chodil po dvou. Taky byl pěkně vysokej a u boku měl toulec plný šípů! Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, a to jsem jako hajnej prochodil celej les nastokrát tam i zpátky!“

Zdálo se, že se dostali do patové situace; Matěj si trval na svém a jeho dva přátelé mu nevěřili. Že by po lese chodila dvounohá parohatá příšera? Kdo to kdy slyšel? Chvilku tiše upíjeli zlatavý mok a neprohodili spolu slova, až se nakonec Tomáš odhodlal dotázat svého kamaráda na podrobnosti.

„A co tví psi? Co ti na to?“ Adam se mračil do svého poloprázdného korbele, Matěj se neměl k odpovědi, až si řezník Tomáš pomyslel, že by mu snad lépe bylo doma s ženou než s těmi dvěma nabručenci. Nakonec však odpověď přeci jen přišla.

„Neměl jsem je s sebou,“ prohodil hajný a zase si pořádně zavdal piva.

A tak ti tři opět chvilku mlčky popíjeli. Čím opilejšími se však stávali, tím se jim znovu vracela chuť k řeči, až zase horlivě probírali, co že to Matěj viděl v lese, když se vracel z návštěvy svého bratra. Rozebírali to ze všech stran, diskutovali, zda by snad mohl někdo zaměnit něco naprosto reálného s něčím, co popisoval hajný, ale stále se nezdálo, že by se jejich postoje v této věci mohly nějak uspokojivě přiblížit, nebo snad dokonce sjednotit.

Stejně jako však stoupala hladina alkoholu v jejich krvi, zvyšovala se i jejich odvaha, až se rozhodli, že se na to budou muset společně podívat.

Noc už se dávno překlopila do své druhé poloviny, když se ti tři zvedli ze svého stálého místa v hospodě Pod Bukem, zaplatili a vyrazili do tmy. Do lesa sice mohli vejít rovnou, ovšem rozhodli se, že nejprve zajdou do hájovny pro psy.

Když své řady rozšířili o tři ohaře, dva psy a fenu Lízu, vydali se rozkolísanou chůzí do lesa, hajný navíc s puškou přes záda.

Vstoupili mezi vytáhlé stromy a pod jejich hustě propletenými větvemi postupovali do nitra lesa. Po pár desítkách metrů se švec zeptal: „A co bratr, jak se má?“ I ve tmě, kterou protrhával jen slabý pruh světla z malé lucerny v řezníkově ruce, bylo velmi očividné, že švec se jen málo zajímá o Matějova bratra, nechtěl však jít temným lesem za naprostého ticha.

„Co bych ti na to řek, pořád je stejnej, jen ty děti mu přibývaj. Ale–“

„Pánové, snad nechcete řešit takové pitominy, když máme před sebou mnohem důležitější věci!“ skočil mu náhle Tomáš do řeči. „Co kdybychom se raději ještě trochu posilnili?“ A s těmi slovy vytáhl z kapsy svých kalhot placatku. „Kdo si přihne první?“

Malá nádoba šla z ruky do ruky, každý z mužů si z ní lokl, a pak znovu, až se jim zase trochu vrátila odvaha.

Psi klusali svému pánovi u nohou, bylo však znát, že by se nejraději pustili do průzkumu okolí. Tahali za provazy, jimiž je Matěj držel zkrátka, čumáky napínali do stran a větřili, za čím by vyběhli do tmy. Mužům se zdálo, že temnota kolem ještě více potemněla. Drželi se při sobě, i Tomáš, který šel původně s lucernou v čele výpravy, zvolnil krok, aby byl svým druhům blíže.

„Poslyš, Matěji, co kdybys nám taky dal po jednom psovi? Však jsou tři a ty máš navíc ještě pušku!“

„Snad by ses nebál!“ dobíral si řezníka Matěj. „Ale proč ne.“

A tak si mezi sebou ohaře rozdělili a postupovali dále vpřed. Sem tam se zastavili, aby si Matěj ve světle lucerny více prohlédl les, ale nakonec vždy pokračovali dále a Tomáš je dle instrukcí hajného vedl, svítě jim všem na cestu. Tedy až do jistého okamžiku.

„Auvajs!“ ozvalo se zpředu, kde světlo lucerny náhle pohltila temnota. Tříštění skla, řinčení kovu, zvuky tupých nárazů, to vše se před nimi ozývalo, ale nad tím hlukem se nejhlasitěji neslo řezníkovo klení.

„Co to tu vyvádíš?“

„Hernajs, asi jsem zakopl.“

„Lucerna je na maděru, hrom aby do tebe trefil! A kde je pes?“

Muži, kteří se zase shlukli do jednoho chumlu, se očima nepřivyklými tmě slepě rozhlíželi kolem sebe. Větve nad jejich hlavami byly husté, neprocházelo jimi žádné světlo hvězd a měsíc dávno zapadl. Proti tmavé obloze se jen o něco málo černěji rýsovaly tvary suchých i svěžích stromů, tvary fantaskní, a přece tak opravdové.

„To mám za to, že za noci chodím s ožraly do lesa!“

„Sám jsi ožrala!“ kontroval Adam a v návalu zlosti strčil do Matěje, až ten ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi tam, kde předtím ležel Tomáš. Ve snaze zabránit vážnějším zraněním pustil z rukou Lízu a rukama pod tělem brzdil svůj pád. Na dlani ucítil ostrou bolest, fena zatím využila situace a rozběhla se do tmy.

„Hrome, další pes v čudu! A ještě jsem si o střep rozřízl dlaň!“

„Matěji, promiň, to jsem nechtěl!“ omlouval se švec.

„Mlč radši!“ štěkl na něj hajný, když se zvedal ze země. Přijal však od Adama plátěný kapesník, kterým si ovázal dlaň. „Dej mi Reka! Vám dvěma bych už do rukou nesvěřil nic.“

V temnotě pokročilé noci se rozhostilo ticho.

„Co teď?“ ozvalo se po chvíli.

„Dal bych si ještě loka něčeho silnějšího.“

„V tom mohu sloužit!“

A když si všichni znovu přihnuli, rozhodli se, že ještě není čas se vzdát. Jsou tři, mají psa a pušku, to monstrum najdou a pak se uvidí.

„Nechme Reka, ať nás vede, však on už bude vědět, kam jít! Reku, hledej!“

Pes ihned vyrazil, sešel ze stezky a vedl muže dál mezi stromy. Zdálo se, jako by je les doslova pohlcoval. Pes táhl, nic nedbal toho, že za sebou vleče tři podroušené muže. Vlekl je křovinami, občas podlezl padlý kmen stromu, a tak jej museli přitáhnout zpět k sobě a kmen s ním obejít. Dokonce je protáhl i strží, kterou protékal potok, jehož vodami se museli probrodit.

Když už se Matějovi nedostával dechu, zastavil psa a počkal na své druhy. Připojil se k němu ovšem jen Tomáš.

„Kde je Adam?“

„Co já vím? Ještě před chvilkou mi funěl za krk.“

Chvíli čekali, volali ho jménem, nikdo se však neozval. Pes byl nervózní, nejradši by vyrazil na další průzkum a skoro se zdálo, jako by jej něco táhlo na nějaké konkrétní místo. Jako by přesně věděl, kam běží.

Když jejich volání zůstalo bez odezvy, oba zmlkli. V lese se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen nervózní kňučení psa.

„Čekat nemá cenu, takhle se tu můžeme zaseknout do rána. Pojďme dál, snad se tomu chlapovi nic nestalo.“

„Poslyš Matěji, mně se to nelíbí. Co kdybychom se raději vydali zpátky?“

„No tak si posluž, jestli se bojíš! Ale jdi si sám, protože já jdu se psem dál. Jdeme, Reku!“

Řezník nad nastalou situací přemýšlel jen krátce, přesto jeho zaváhání bylo příliš dlouhé.

„No tak počkej, však já už taky jdu.“ Když se však pustil směrem, kde byl ještě před chvílí hajný se svým ohařem, nebylo tam po nich ani památky. „Matěji, počkej! Co blbneš, chlape? Kde jsi?“ Rozběhl se směrem, kam tušil, že se jeho přítel vydal, máchal kolem sebe pažemi, ale ničeho tím nedocílil. Hajný se neozval, nebylo po něm ani vidu, ani slechu.

Jak jen se do téhle situace dostal? Hajný cítil, jak jeho opilost mizí, jak je stále střízlivější. A když z jeho těla vyprchaly účinky alkoholu, opouštělo ho i přesvědčení, že celá tahle výprava měla kdy smysl. Co když se žene jen za nějakou představou? Co že to před pár dny vlastně viděl? A kde se to právě teď nachází?

A pak se to stalo. Z nepříliš vzdálených míst se ozval nějaký rachot a kdesi mezi stromy se rozezněl psí štěkot. Rek jako by se pomátl, přidal se k té vřavě a vystřelil s hajným do tmy, aniž by bral v potaz, že toho nebožáka vleče s sebou. Matěj se rozplácl na zemi a po břiše byl tažen kňučícím a štěkajícím psem. Ten zcela ignoroval jeho křik a nedbal příkazů k zastavení, a tak se jeho pán rozhodl, že raději pustí provaz, jímž psa k sobě vázal A náhle byl sám. Štěkot byl čím dál vzdálenější, nakonec se rozplynul v temnotě a les kolem Matěje ztichl.

„Reku! Reku k noze! Lízo, Čerte! Chlapi, kde jste?“ volal, přitom se zvedal ze země, z úst vyplivával drť listí a bezmyšlenkovitě se poplácával ve snaze zbavit své šaty tušených nečistot. „Hergot, kde jste kdo?“

Hajný se nazdařbůh šinul lesem a po nějaké době si začal uvědomovat, že se noc mění v ráno. Temnota se rozplynula do šera, šero se rozpilo do rána a kraj nakonec pohltila mlha. Opar se převaloval mezi stromy, jejichž kmeny měly jen nejasné kontury, teprve když byly na dosah ruky, stal se jejich tvar pevným a konkrétním. Matěj postupoval dál a doufal, že narazí na něco, co mu umožní získat představu o tom, kde se zrovna nachází. Však bylo v lese dost krmelců, stezek a jiných záchytných bodů, podle nichž by se mohl zorientovat. Brzy jistě některý z nich najde.

Vtom se ocitl na neznámé malé mýtině, v jejímž středu ležel přelomený strom. Matěj byl na pokraji sil, a tak usedl na blízký pařez, aby si odpočinul.

Po chvilce se mu zdálo, že slyší praskot lámaných větviček, a brzy nato spatřil nejasný stín, který se k němu mlhou blížil.

„No to je dost, že jste tu! Kde vás má člověk furt nahánět?“ zvolal a zvedl se z pařezu.

Stín se k němu dále přibližoval, ale se slovy se nenamáhal.

„Adame? Tomáši? Jste to vy?“ znejistěl Matěj. Pak se však z oparu vynořila vysoká postava, vyšší než kterýkoli z jeho dvou přátel. Hajný jej ihned poznal, vždyť už na něj jednou narazil. A nato omdlel.

Když slunce zvítězilo nad mlhou a konečně ovládlo nebe, začal se hajný probírat. Pootevřel oči, mžoural na modrou oblohu a bojoval s bolestí hlavy, která mu připomněla prožitou noc. Teprve pak si plně uvědomil, kde a proč je, jal se kolem sebe zuřivě rozhlížet.

Jeho zrak nejprve padl na blízký přelomený strom, pak pod něj. A tam, stočení do klubíčka, spali jeho tři psi. Vykročil k nim a pustil se do hudrování. Psi se probrali, zvedli hlavy a pozorovali svého pána, který k nim rázně mířil. Vtom se ale Matěj zarazil, ztuhl na místě a tupě zíral. Vedle otisku páru kopyt ležel docela nově vypadající opeřený šíp.

/Lenka Slámová/

Ilustrace Václav Školoud

Proud času se slévá v Mandavě

Mandava je česko-německá řeka v povodí Odry. Pramení pod Ptačím vrchem severně od Vlčí Hory a protéká obcemi Staré Křečany, Rumburk, Seifhennersdorf, Varnsdorf, Grossschönau… v Žitavě se pak vlévá do Nisy.

Odtud pojmenování vlastivědného sborníku, který od roku 2004 každý rok vydává „Kruh přátel muzea Varnsdorf“. Není to ale jenom název, co mají společného. Stejně jako řeka střídavě protéká českým a německým územím, i příspěvky v publikaci zachycují významné osobnosti, události, přírodní a historické zajímavosti na obou stranách hranice. Poslední číslo z roku 2020 vyšlo poprvé v česko-německé verzi. A o čem si můžete přečíst?

Věděli jste např., že v Grossschönau můžete navštívit Muzeum damašku a froté, vybudované v bývalé tkalcovně?

V Krásné Lípě se připravuje rekonstrukce unikátní, vytápěné hrobky průmyslnické rodiny Dittrichů, jejíž výzdobu navrhl malíř August Frind.

Jaké byly počátky motorové silniční dopravy a prvních omnibusů na saských silnicích.

Poznejte historii varnsdorfských klášterů.

Vydejte se po cyklotrase kolem podstávkových domů.

 Sborník obsahuje i pravidelný přehled nových „varnsdorfensií“ a knižních novinek ze Šluknovského výběžku.

V Mandavě se dozvíte v podstatě všechno. Svědčí o tom i tato fotografie. Navíc číst Mandavu, je prostě in. 🙂 Foto/V. Školoud

Regionální část naší studovny se může pochlubit kompletní řadou této jedinečné publikace. Kromě toho uchováváme souvislé řady i dalších podobných dokumentů např. Sborník Regionálního muzea v Teplicích, Sborník Oblastního muzea v Mostě, sborník Památníku Terezín s názvem Terezínské listy nebo Podřipského muzejníka.

Záznamy všech článků z Mandavy můžete nalézt v článkové databázi, která je součástí online katalogu naší knihovny.

Chess in Art aneb královská hra v umění napříč staletími

Pravidla šachu se v průběhu historie vyvíjela a často odrážela kulturní i politické pozadí nejen určité doby, ale také konkrétní země. V minulosti tak hráči po hrací desce posouvali třeba vezíry, slony či kanóny a roztříštěné byly také principy hry. Různorodost se dosud částečně zachovala v názvosloví, vždyť třeba v češtině máme střelce, ale v anglofonním světě a v mezinárodních hrách se používá bishop (tj. biskup).

edf

Podoba šachů, tak jak je známe dnes, se ustálila ke konci 15. století a od té doby došlo už jen k několika menším zásahům do pravidel. Jedna z posledních velkých úprav se týkala figurky dámy, která svůj předobraz nalezla v osobnosti španělské královny Isabely Kastilské a stala se nejmocnější figurou na celé šachovnici.

edf

Kniha Chess in Art je souborem uměleckých děl z období od 12. do 19. století, na kterých jsou šachy poměrně významným motivem. Můžeme na nich sledovat rozvoj malířských technik a postupů, které pochopitelně v průběhu oněch osmi staletí doznaly až neuvěřitelných proměn. Díla jsou uspořádána chronologicky, s trochou fantazie tak můžeme být i diváky vývoje této prastaré hry. Ne vždy však umělec pravidla hry znal a hrací desku někdy vyobrazil v takové pozici, že nelze vyčíst rozložení figur ani to, jaká se v době vzniku té konkrétní malby používala herní pravidla. Realističnost vyobrazení ale mnohdy sama o sobě nebyla podstatná, neboť šachy měly v umění často spíše symbolickou úlohu.

edf

Poměrně obvyklé bylo, že šachy v umění symbolizovaly dualitu, a tak v knize narazíte kupříkladu na několik děl, na nichž proti sobě u šachovnice sedí muž a žena. Téměř kultovní je dnes také motiv, kdy člověk hraje partii proti Smrti. To možná znáte z filmu Sedmá pečeť z roku 1957, ale už dávno před tímto snímkem byla hra se Smrtí tématem malířským, například v 15. století ji ve švédském kostele vyobrazil Albertus Pictor. Základní myšlenkou takovýchto děl byla všemohoucnost Smrti a skutečnost, že běžný smrtelník ani samotný král nemůže nikdy bitvu se Smrtí vyhrát.

edf

Ačkoli dnešní průmyslová výroba her přichází s neustálými novinkami, které jistě rozšiřují naše možnosti zábavy, šachy jsou v tomto ohledu takřka nepřekonatelnou stálicí, která i v 21. století dokáže oslovovat obrovské počty lidí po celém světě. Chess in Art Vás naláká k jedinečné procházce osmi staletími uměleckého vyobrazení této královské hry, kterou si jistě vychutná nejen šachista či milovník umění.

Autoři textu: Lenka Slámová, Lukáš Sláma