Slyšeli jste někdy o tzv. tuchlovickém hnutí? Já jsem si na něj vzpomněla asociační oklikou, která s ním vlastně nesouvisí. Vychází ovšem z podobné myšlenky a touhy knihovníka, že když není čtenář v knihovně, půjde knihovna za čtenářem (jako my teď online třeba až k vám domů).

Tuchlovičtí myšlenku, že „nejdou-li čtenáři za knihovnou, půjde kniha za čtenářem“, možná mysleli dobře. Bylo jim líto, že někteří lidé knihovny vůbec nenavštěvují a přichází tak o skvělé čtenářské zážitky. Z dnešního pohledu můžeme na tento experiment tuchlovické knihovny a její propagaci „hodnotné literatury“ prostřednictvím knihovníků pohlížet jako na zajímavý fenomén.

Tuchlovické hnutí se začalo ozývat koncem čtyřicátých let 20. století v Tuchlovicích u Slaného. Místní knihovníci se rozhodli, že nalákají lidi z obce do knihovny a naučí je číst hodnotnou literaturu. Zpočátku se jejich aktivita zdála být dobrou snahou, jak získat pravidelné čtenáře, a to i mezi obyvateli, kteří by do knihovny normálně nechodili. Postupem času ale začala být poměrně patrná jistá ideologizace. Zvolili zajímavou taktiku. Napadlo je, že všechny občany Tuchlovic, kteří nechodí do knihovny, začnou navštěvovat a nabízet knihy přímo dům od domu. Protože knihovníci by všechny rodiny obejít nestihli, zapojili místní pionýry. Mládežníci se své role zodpovědně ujali a začali obcházet konkrétní rodiny a nabízet jim „brakovou“ literaturu. Bylo jasné, že na kvalitní sovětskou literaturu by většinu lidí do knihovny nenalákali, proto v první fázi nabízeli knihy dobrodružné a detektivky. Šlo o silnou taktiku, která předpokládala, že pokleslé žánry by potenciální návštěvníci knihovny mohli číst. Dokonce si knihovníci vytvářeli mapy jednotlivých domů v obci a vybarvovali je podle toho, kolik lidí z jedné rodiny už do knihovny chodí a kde nechodí nikdo.

Následoval další krok – jak konkrétního člověka nalákat přímo do knihovny. Při druhé návštěvě potenciálnímu čtenáři nabídli knihu, která byla sice z tehdejšího pohledu dál braková a nehodnotná, ale čtenářsky zajímavá. Ovšem už to nebyla ledajaká kniha, ale první díl vícesvazkové publikace. Zároveň bylo dotyčnému řečeno, že pro další díl si musí dojít do knihovny. Často se stalo, že takto ošálený čtenář se do příběhu začetl, druhý díl zkrátka potřeboval a do knihovny přišel. V tom okamžiku se s ním přítomný knihovník pokusil ideologicky pracovat a přivést ho k četbě něčeho „hodnotnějšího“. Pravděpodobně to zkusil přes klasické české autory až po četbu sovětského realismu.

Některé zprávy se nesou rychle. Brzy tak došlo k tomu, že činnost tuchlovických knihovníků nezůstala jen lokální záležitostí. Jejich uvědomělé práce si totiž všimlo ministerstvo, tuto aktivitu zpropagovalo v tisku a nabádalo knihovníky z ostatních knihoven, aby tuchlovický příklad následovali a zasadili se tak o zvýšení návštěvnosti knihoven a o změnu v návycích čtenářů. Cílem samozřejmě bylo dostat občany od „brakové“ literatury k hodnotné socialistické literatuře. Koncem čtyřicátých let a začátkem padesátých let 20. století byla tato aktivita poměrně rozšířená.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak bylo knihoven využíváno v době politického boje, za přečtení určitě stojí kniha českého historika a kritika Petra Šámala  SOUSTRUŽNÍCI LIDSKÝCH DUŠÍ (Academia, 2017). Publikaci o lidových knihovnách a jejich cenzuře na počátku padesátých let 20. století si lze vypůjčit i v naší knihovně… a nebojte se, máme spoustu dalších zajímavých, poutavých a krásných knih a žádnou z nich vám číst nezakážeme.

Text/Jana Bednářová

ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století: (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3.