Betonová zahrada

Jako první jsem viděla film Betonová zahrada, snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina. Líbila se mi v něm herečka a zpěvačka Charlotte Gainsbourg, celý film mi přišel krásně tajemný, tak jsem neváhala si knihu přečíst. Kniha je lepší. Kniha je vždycky lepší.

Ve většině recenzí na knihu je obsaženo to samé, autoři se podobně vyjadřují v tomto duchu:

  • nejlepší McEwanova kniha,
  • z každé věty vyzařuje neúprosnost popisované skutečnosti,
  • hlubokou symboliku prostupuje černý humor[1],
  • osobitá metafora postupného plíživého úpadku soudobého lidského společenství,
  • metafora skrytého rozkladu etických vztahů[2].

Jako nejzdařilejší se mi jevila recenze M. Hilského ve Světové literatuře, dílo je lépe rozebráno, srovnává zde Betonovou zahradu s prózou Angely Carterové, Beryl Bainbridgeové, ukazuje možné paralely s Pánem much W. Goldinga.

Ze zvědavosti jsem nahlédla, co se učí studenti o Betonové zahradě k maturitě a z kontextu vytržené výrazy jako perverzní dílo, šokující, plné pubertální erotiky, autor se snaží o jedno – šokovat, úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků, mi nepřijdou jako objektivní zkratka o díle. Já si myslím, že je to vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe sama mladých osiřelých dětí, jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo – rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se v knize dá vyložit mnoha způsoby. Vezmeme-li rodinu jako neotřesitelný status, že rodinou je máma, táta a dítě, tak je faktem, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky.

Musím přiznat, že incest mne ani trošku nešokoval, přijde mi to jen jako metafora lidských vztahů, součást těch zbouraných bariér po rozkladu rodiny, jen něco k zamyšlení a ne něco, co by odsunulo význam někam jinam, spíš ho to jen prohlubuje. Proto jsem asi nepochopila posledních větu P. Weisse z jeho recenze: „Je to kniha za trest.“[3] Já si to nemyslím.


[1] NAGY, Ladislav. Co přichází po nevinnosti. In: Literární noviny, 2000, 11(15), s. 11. ISSN 1210-0021.

[2] HUVAR, Michal. Nevelká kniha o velkých otázkách. In: Tvar, 1994, 5(10), s. 21-22. ISSN 0862-657X.

[3] WEISS, Martin. 2x Volvox Globator: Tajemství zalité v betonu. In: Literární noviny, 1993, 4(51/52), s. 22. ISSN 1210-0021.

Primární literatura:

MCEWAN, Ian. Betonová zahrada. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 1995. Albion. ISBN 80-85769-47-6.

Sekundární literatura:

HILSKÝ, Martin, ed. a Ladislav NAGY, ed. Od slavíka k papouškovi: proměny britské prózy. Brno: Host, 2002. Studium; sv. 11. ISBN 80-7294-075-9.

HILSKÝ, Martin. Ian McEvan: Betonová zahrada. In: Světová literatura 88/I s.

HUVAR, Michal. Nevelká kniha o velkých otázkách. In: Tvar, 1994, 5(10), s. 21-22. ISSN 0862-657X. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/10.

NAGY, Ladislav. Beton a plevel: Prózy Iana McEwana. In: Tvar, 1997, 8(2), s. 6. ISSN 0862-657X.

NAGY, Ladislav. Co přichází po nevinnosti. In: Literární noviny, 2000, 11(15), s. 11. ISSN 1210-0021. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/11.2000/15.

SEDLÁČEK, Jakub. [Betonová zahrada]. In: Labyrint revue, 1993, 3(8), s. 14. ISSN 1210-6887.

WEISS, Martin. 2x Volvox Globator: Tajemství zalité v betonu. In: Literární noviny, 1993, 4(51/52), s. 22. ISSN 1210-0021. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/?path=LitNIII/4.1993/51-52.

Text Denisa Szaffnerová / Ilustrace Václav Školoud

1 COMMENT

  1. Moc hezká recenze. Vrátila jsem se díky ní ve vzpomínkách ke knize, kterou jsem četla před více než dvaceti lety. Děkuji  V mém případě zcela jistě splnila autorův záměr – zanechat stopy. Stále vnímám některé pocity – smutek, prázdnotu, beznaděj, marnost, nespravedlnost. Na první pohled to nejsou zrovna pěkné pocity. Ale i ty špatné patří mezi čtenářský zážitek – zvlášť, když nutí přemýšlet a ptát se „…ale co kdyby?“. Pro McEwana je obvyklé, že postavy svých knih žene ad absurdum do zvláštních situací. Jejich chování a jednání se vymyká tradičním normám a často se příčí nastaveným morálním hodnotám. Nejsem si jistá, že by chtěl autor čtenáře šokovat, spíše nutí přemýšlet nad tím, jak tenká je hranice mezi normalitou a deviací. Navíc ukazuje (nebo spíš nabízí variantu), že tu hranici je možné posouvat v závislosti na různých faktorech (např. v této knize nebyla rodina funkční dle běžně nastavených měřítek ani před smrtí rodičů, bylo tedy pravděpodobné předpokládat, že nebude obvyklá po jejich smrti, kdy je navíc ve hře strach ze ztráty a možné odloučení od nejbližších). Co je tedy normální a co už není?

    Bylo by fajn knihu přečíst znovu, možná na ni s odstupem dvaceti let budu pohlížet jinak.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here