Je čas odejít. Deset měsíců uběhlo tak rychle. Jako by to bylo včera, když jsem stála sama na letišti a připadala si ztracenější než moje ztracená zavazadla. Bylo to ale jen na pár minut, protože potom jsem už vždycky měla podporu.
Co mi dal tenhle rok? Všechno, co mohl, všechno, co jsem si chtěla vzít. Možná to zní legračně, když něco takového řekne 28letá osoba, ale za tenhle rok jsem vyrostla. Těchto 10 měsíců bylo úplně jiných než předchozích 27 let mého života.
Byl to rok, kdy se plní sny, kdy jsem se učila věřit si, rok absolutně nových, neočekávaných a pozitivních emocí.
Hodně jsem cestovala. Byla jsem v sedmi zemích, ale moje byla jen ta osmá – Česká republika. Byla pro mě domovem.
Viděla jsem různé knihovny, líbily se mi, ale zamilovala jsem si jen jednu – Severočeskou vědeckou knihovnu. Je pro mě tou nejlepší, protože má ty nejlepší knihovníky. Moc vám všem děkuji. Díky vám byl můj rok výjimečný. Děkuji, že jste mi svým chováním nikdy nedali důvod, abych se cítila nevítaná a litovala tak svého rozhodnutí.
Nyní mám zvláštní pocit, který jsem neměla, když jsem opouštěla svůj domov. Je zvláštní žít v jiné zemi, žít jinak, a pak, když si na to zvyknete, se vrátit zpátky ke svému původnímu životu. Je zvláštní poznávat nové lidi, žít mezi nimi a pracovat s nimi, mít je ráda, sdílet s nimi dojmy a pocity a potom je najednou opustit a nemít jistotu, že je ještě někdy uvidíte.
Cítím, že neopouštím Ústí celou svou bytostí. Nechávám tu část sebe s nadějí, že se pro ni jednoho dne vrátím…
I leave a part of me here
So, it’s time to leave. Ten months passed so fast. As if it was yesterday when I was standing alone in the airport even more lost than my lost baggage. But those were just a few minutes, because after I have always had a support.
What gave me this year? Everything, that it could give, everything that I wanted to take. It may seem funny that these words says a person of 28 years old, but I grew up this year. These ten months were completely different from last 27 years of my life.
This was a year of making dreams come true, of learning to trust myself, of absolutely new, unexpected and positive emotions.
I traveled a lot. I have been in seven countries, but mine was only the eighth country – Czech republic, has been a home for me.
I saw different libraries, liked them, but I loved only one – Severočeska vědecka knihovna. It is the best for me, because it has the best librarians. Thank all of you. You made my year special in a best way. Thank you that by your attitude you have never gave me a reason to feel myself an unwelcome stranger and be sorry for my decision.
Now I have a strange feeling, which I did not have while leaving my home. It is strange to live in another country, to have a different life and then go back to my ordinary daily routine, when I have already got used to this life. It is strange to meet new people, live and work among them, like them, share impressions and emotions and then, suddenly say goodbye without being sure that I will ever see them again.
I feel that I cannot leave Ústí as a whole person. I leave a part of me here with a hope that some day I will come back for it…
Text: Tatevik Tamazyan / Překlad: Zuzana Pařízková