Home Blog

Vít Provazník: Vypadlá kniha (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Nevěděl, kam jinam jít, a tak vyrazil do knihovny. Na místo, kde bylo nejvíce klidu už po několik století v kuse a pobývalo zde minimum lidí. Pozdravil knihovnici u pultu a vyrazil do studovny, své nejoblíbenější části. Chtěl se dostat co nejdále od všech ostatních, a proto si sedl na pohodlné křeslo v zadní části oddělení.

Rekapituloval si, co se vlastně stalo. Mamka byla v nemocnici, táta v práci. Cítil hlubokou lítost, protože ani jeden z nich si nezasloužil svůj osud. Mamka nikdy nikomu neublížila, tak proč teď musí trpět? Taťka se mu snažil nahradit péči obou rodičů, ale náročnost toho úkolu na něm byla znát. K večeru ho několikrát přistihl s hlavou v dlaních, jak ztěžka oddechuje. Stres přebíral kontrolu nad myslí a on mu to nechtěl dovolit.

„Děje se něco, Myšáku?“ řekl pokaždé, když si ho všiml. Snažil se tím zamaskovat svůj smutek. Celkově ho přestával bavit život skládající se z převážně negativních zkušeností, to se dělo. Věděl, že ty ho posílí nejvíce. On ale nepotřeboval být silnější, chtěl mít prostě klid. Mamčina otrava byla poslední kapka. Přemýšlel nad tím, že by zkusil vylézt na železniční most a viděl by celé Ústí jako na dlani. Pravděpodobně by to ale uspokojilo jen jeden jeho požadavek, a to výhled na město. Rozhodl se tedy najít nějaký mnohem vyšší most, aby to tolik nebolelo. Z přemýšlení ho vytrhl zvuk, který připomínal plácnutí padajícího masa. Táta měl moc rád řízky, a tak si nepředstavil nic jiného. „Plesk, plesk,“ opakoval si v mysli. Všiml si, že ten zvuk způsobila kniha, která vypadla z regálu. Vydal se k ní, aby ji sebral, ale ve chvíli, kdy se pro ni shýbal, začal mít pocit, že ho někdo sleduje. Rozhlédl se po okolí, ale nikoho nezahlédl. Naskočila mu husí kůže. Psychologie osobnosti. Tak zněl název knihy, kterou právě sebral ze země. Chtěl ji vrátit zpět do regálu, ale zjistil, že do žádné z polic se nehodí. Zmateně se díval i do dalších řad, našel však kategorie, které s psychologií vůbec nesouvisely. Ještě předtím, než ji odnese knihovnici, si ji zkusil aspoň prolistovat. Přestože studoval obchodní akademii, věda o duši ho vždycky zajímala. Sedl si zpět a začal listovat.

„Aaa, psychologie osobnosti. Dobrá volba, chlapče,“ ozval se hluboký hlas vedle něj. Rychle se rozhlédl po okolí. Záhadný muž seděl v křesle vedle něj a přátelsky se usmíval. „Moje oblíbené odvětví psychologie,“ řekl s tváří plnou dobré nálady. „Jak jste se sem dostal? Neslyšel jsem vás přicházet,“ řekl Jaroslav a husí kůže mu znovu naskočila. Muž se nadechl, jako by nemluvil několik let.

„V knihovně jsem tichý a nevystopovatelný. Navíc se objevuju vždycky tam, kde někdo potřebuje pomoct,“ řekl a pousmál se, aby zvýraznil nadsázku. „Nebo to nebyla nadsázka?“ pomyslel si Jaroslav.

„Vypadáš smutně, co se ti stalo?“ zeptal se muž, až to vypadalo, že ho to opravdu zajímá. Jaroslav se ale nechtěl se svými problémy svěřovat cizím lidem. Párkrát to přece jen udělal, protože nechtěl kazit den školnímu psychologovi. „Chápu, nechce se ti o tom mluvit,“ řekl muž a narovnal se v křesle. Chvíli se díval na poličky s knihami, jako by také hledal místo, kam vypadlá kniha patří. Žádné tam nebylo, to už Jaroslav věděl, muže ale nechal hledat dál. „Mamka je v nemocnici,“ řekl pak a přerušil tím mužovo hledání. Podíval se na něj a v očích se mu zračily snad všechny jeho myšlenky. „To je mi moc líto, doufám, že se brzy uzdraví,“ řekl muž a trochu se zašklebil, jako by ho právě někdo štípnul do ruky.

„Mamka s taťkou se omylem otrávili houbami. Taťkovi bylo jenom špatně, ale mamka skončila s otravou v nemocnici. Měla hrozné bolesti a dávají to za vinu tátovi. Už je tam přes týden.“ Došlo mu, že jeho situace je opravdu dost nepříjemná. I přesto, že to znovu nechtěl řešit, vyjádření pocitů mu pomohlo.

Všiml si, že jeho společník má na košili jmenovku se jménem. Rudolf. Měla stejný font jako cedulky ostatních pracovníků knihovny, jen byla mnohem víc oprýskaná a zašlá. „Určití lidé jsou takoví. Za činy, které je sužují, viní druhé. Je jim jedno, zda za to opravdu můžou, tu zlost si prostě

musí na někom vylít.“ Rudolf se znovu narovnal a v obličeji se mu objevil stejně bolestný výraz. „Myslím, že jsi mi říkal, že přemýšlíš nad tím, jak problémy zastavit. Asi tě nepotěším, ale nedá se to. Vždy bude něco, co bude ostatní trápit. Nikdo z nás se navždy nezbaví problémů, ty zde budou vždy. Když si budeš myslet, že už máš vyhráno, můžeš očekávat, že se za chvilku objeví další. Jde o to, vytrvat.“ Rudolf se mu celou dobu díval do očí, jako by mu předával životní moudro, které nikdo jiný nezná. Jaroslav se mu ale o ničem takovém nezmínil. „Ale–“

„Vím, co chceš říct, Jaroslave. ‚Ale co když to už nejde vydržet?‘ Kamaráde, já tě chápu. Chtěl by ses ušetřit veškerého trápení a vyřešit vše jednou provždy. Život je ale úžasná věc, o kterou se vyplatí bojovat, a věř mi, že bys o něj nechtěl přijít. Skládá se z hromady problémů, ale díky tomu mohou vyniknout ty krásné věci, jako je láska, důvěra, radost, štěstí, úspěch a mnoho dalšího.“ Knihovník se na něj usmál, ale bolest ho znovu zasáhla. Jaroslavovi se zdálo, že postupně bledne.

„Jak dlouho tady pracujete?“ „Hodně dlouho. Dalo by se říct, že dost dlouho na to, abych pochopil, jak je život cenný,“ odpověděl muž a pokusil se přes bolest znovu usmát.

Překvapilo ho, že je tu stále takové ticho. Myslel si, že kvůli jejich konverzaci přijde knihovnice, aby je ztišila. Nikdo se ale neobjevil, jako by spolu byli v naprosto jiném světě, kde se v knihovnách může mluvit nahlas. „Nedělej to, kamaráde. Zažiješ toho ještě hodně,“ řekl Rudolf a zvedl se z křesla. K regálu došel velmi pomalu, protože mu bolest nedovolila jít rychleji.

„Bolí vás něco? Nechcete pomoct?“ zeptal se Jaroslav a také se zvedl ze židle, aby mohl knihovníkovi pomoci. „To nestojí za řeč, mladíku,“ řekl Rudolf a rukávy se mu začaly barvit do ruda, „já jsem si to způsobil sám.“ Krev z knihovníkových rukou začala v malých proudech, podobajících se červeným nitkám, stékat na koberec. „Přeju ti hodně štěstí do života, vím, že to zvládneš,“ řekl a na rozloučenou zamával. Odhalil tak nehezky otevřené rány na zápěstí a zašel za regál. Jaroslav se rychle zvedl, aby muži pomohl. Na vlastní oči se přesvědčil, že ta červená kapalina byla krev. Knihovník ale ve chvíli zašel za roh a nikde nebyl. Jaroslav utíkal k výpůjčnímu pultu a ptal se knihovnice, jestli nezahlédla svého kolegu. „Bělovlasého muže v košili jsem neviděla,“ řekla mu žena a znovu začala vyřizovat objednávky na počítači. Jaroslav se na ni stále díval a přemýšlel, zda se má zeptat ještě na něco. Nakonec jí jen předal vypadlou knihu. „Tahle je vyřazená a hlavně,“ knihovnice se zašklebila nad červenými skvrnami, „je zašpiněná od barvy. Můžete si ji nechat.“ Vzal si ji tedy domů. Celou cestu ale přemýšlel nad tím, jestli se to všechno opravdu stalo. Měl snad halucinace?

Mamka se po týdnu a půl vrátila domů. Lékař jí zakázal pít alkohol, protože otravu nejvíce schytala játra. Táta už se znovu začal usmívat a večerní smutky se mu od té doby vyhýbaly. Jakmile jeho žena nabrala dost sil, všem, kteří mu dávali za vinu její nemoc, napsala dopis s tím, aby se nad svým chováním zamysleli. Houby sbírali spolu, takže za otravu nesou zodpovědnost oba. Jaroslav byl opět šťastný a za svou vytrvalost vděčil tomu záhadnému muži. Když jednou listoval knihou, kterou našel v knihovně, narazil na poslední straně na vzkaz napsaný tužkou.

Je mi to líto, už dál nemůžu, od smrti manželky se mi vše začíná hroutit. Nikdo si to, prosím, nevyčítejte. Rozhodl jsem se sám.

Měl jsem Vás rád. Rudolf Milský

David Seltenreich: Podivuhodný zážitek lichtenwaldského správce (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Mohla být půlnoc a také již mohlo být dávno po ní – to nehraje pro náš příběh velkou roli, ačkoliv je prokázaným faktem, že bytosti náležící do jiného světa, jež jen jednou za čas poctí návštěvou svět náš, vyskytují se především o půlnoci, což by nasvědčovalo možnému časovému zařazení celého příběhu – ale světla bylo tak jako tak habaděj. Byl totiž právě úplněk a obloha byla jasná a jen se pyšnila svou nádhernou noční černí a na nebeské klenbě zářily tisíce hvězd. A každá jedna ta hvězda se odrážela ve sněhu, jímž se starý Alois brodil. Zachumlán do huňatého límce kabátu, kryl se před ostrým větrem, který nemilosrdně profukoval lesem, lámal větve, ohýbal mladé pružné stromky a působil, že snad i ten poslední koloušek, zahrabán do sněhu někde pod stromem, třásl se zimou a mrazem. Možná si Alois do huňatého límce i cosi breptal a třeba to byl bručivý pokus o nápodobu nějaké flašinetářské odrhovačky. Však byl také mírně podroušen po celém šťastném večeru ve flájské hospodě, do níž tak rád jednou za týden došel, a jediné, co jej přimělo opustit toto pohostinné místo a stoupat běloskvoucím svahem smrkového lesa, byla jeho povinnost – jinak by tam ještě rád a dlouho setrval – a měl tudíž na opilecké veselí plné právo. Hnala jej pouze povinnost správce zámečku Lichtenwald, který se skvěl nahoře na kopci. Povinnost směšná a vyčerpávající – vždyť panstvo zde bylo naposledy v říjnu a znovu přijede na lov až v dubnu po oblevě, takže nyní tam nahoře není zhola nic a zhola nikdo, jen studené vlhké pokoje, praskající dřevo odolávající náporům živlů a žalostně skučící meluzína v komíně –, ale přesto jí musel dostát a na vrcholek se vydrápat, chtěl-li si udržet svou pofidérní stavovskou čest a především slavné místo panského správce.

Cesta to byla dlouhá. A o to delší, když ji v tom vichru a zimě musel snášet starý člověk s nohama po kolena zabořenýma do bílé nadílky, u nějž lihové opojení působilo, že se jen stěží na těch mrznoucích nohách udržel. Krása okolo něj však byla nesmírná. Zimní pohádka, jakou si ani stratfordský bard nedokázal představit.

Správce se pomalu blížil horskému hřebeni a poryvy větru, valící se přes vrcholek, tomu úměrně zesilovaly. Přidržoval si pravou rukou čepici, zatímco levou bezradně mával před sebou, jako by se chtěl zachytit neviditelného zábradlí. Mhouřil oči a krystalky ledu, zvedané vichrem ze země a hnané pak vzduchem jako splašené hejno labutí, štípaly ho bolestivě do tváře. To už však byl blízko cíli a před ním se konečně začaly rýsovat tmavé, dřevem obložené budovy zámku s vysokými mansardami zapadanými – jako ostatně vše okolo – sněhem.

Kráčel velikou pustou bílou plání, od posledního polomu holou, a měsíc zářil jasněji nežli slunce září v pravé poledne na saharské poušti. Vše se třpytilo, až z toho zrak bolel, a znavený Alois chtěl být již co nejdříve pod duchnou, konečně zase na lůžku. Tu jej však cosi upoutalo. Po pravé straně se u lesa cosi hýbalo. Zpočátku jen nesměle a on by snad jako starý myslivec měl tendenci to považovat jen za zmatenou náměsíčnou srnu na půlnoční vycházce. Neviděl příliš dobře, oč se jedná, jelikož to bylo ve značné dálce a celý výjev se neustále skrýval za vysokou clonou větrem hnaného sněhu, ale zcela jistě se muselo jednat o něco mimořádného, o čemž svědčí především okolnost, že jej to přes všechno vyčerpání přimělo zastavit na místě, odolávat poryvům, jež ho hrozily každou chvíli pokácet, a pozorně se na to stvoření zahledět.

Tu se začalo stvoření přibližovat směrem k němu. A Alois shledal, že se rozhodně nejedná o srnu. Vypadalo to dočista jako lidská bytost. Krásná mladá žena v modrých nařasených šatech – zcela nepatřičných v tomto kraji –, země se však nedotýkala. Jen se lehce jako anděl vznášela nad ní – tak prst nad sněhovou pokrývkou – a její pohyby se takhle zblízka jevily být ladné a sličné. Kdo ví, třeba to byl anděl. Za běžných podmínek vzal by nyní Alois nohy na ramena a běžel přes hory a potoky s tak poděšeným výrazem, že by se zastavil nejdříve u Žatce – ovšem alkoholové omámení způsobilo, že docela přišel o svou přirozenou bázlivost.

Stál tam ve sněhu, popotáhl několikrát významně nosem a choval se docela, jako kdyby se nic nedělo, snad jen svému zpěvu dal utichnout. Žena již byla téměř u něj a on se stále ani nepohnul. Jen ji s napětím ve tváři pozoroval. Jak se natáčela tu z jedné, tu z druhé strany, jak pokyvovala hlavou a sníh vanul snad přímo skrze ni – musila být nehmotná –, ale nic z toho Aloise nedokázalo vyvést z konceptu. Ale co říci? Potkáte-li za jasné měsíční noci v zapadaných horách nehmotnou bytost, máte

se snad zeptat, jak se jí daří? Nebo konstatovat, že je krásné počasí, a doufat, že se debata sama rozvine? Uchechtl se mručivě. Co, co, asi se mu to jen zdá, vždyť je celý jako praštěný – sám už neví, kolik toho vypil, třeba už leží v posteli pod tou duchnou, kterou tak palčivě potřeboval – a tohle je jen mámivý sen…

„Odkud jsi?“ zvolal náhle hlasem tak jasným a pevným, až sám sebe vylekal.

„Z budoucnosti,“ odvětila žena ledovým hlasem a vznášela se stále okolo.

„To musí být krásné!“ mávl Alois rozšafně rukou.

Žena neodpověděla. Jen mlčky ukázala kupředu směrem k Wieselsteinu, a než bys řekl popel, ocitli se oba právě na tomto slavném vrcholku. Bylo tam také chladno a vítr byl tak silný, že snad třásl celou masou hor. Alois se pomalu zvedal ze země, hlava mu třeštila a otíral ze sebe… bláto. Sněhu zbyly jen malé kopy v ledových prohlubních, nic víc. Všude jen seschlé trávy a z nebe drobně mrholilo. Měl-li toto být takový únor, jaký on prožíval rok co rok na Lichtenwaldu, pak to byl únor velice podivný a blíže měl snad k říjnu. Otočil se tam, kde tušil zámeček. Pláně, kdysi holé, byly teď celé pokryty lesem, halícím se do závoje mlhy, a on tam nemohl dohlédnout. Jen v jednom směru byl výhled čistý a nezkalený. Pohlédl tedy dolů pod hory.

Jak nepodobné to bylo všemu, co dosud viděl. Veliká mrtvá krajina apokalypsy. Všude černo a zem rozrytá, jako by zde řádil obrovský krtek. Sídla, na něž byl zvyklý, nedohlédl. A místo nich mohutná ocelová města, nestvůrní obři, z nichž se valil tmavý kouř. Rozhled tak děsivý, že se raději postrašeně rozhlížel po čtyřiadvaceti stařešinech na soudných stolicích, kdyby to snad měl již být jeho konec, protože tak by to snad i bylo nejlepší. Rázem vystřízlivěl a tloukl se pěstmi do hlavy, jež hrozila rozskočit se bolestí.

„Vezmi mě pryč!“ křičel. „Nechci tvoji budoucnost!“

Žena na něj pohlédla tváří chladnou, tváří, jež neznala emoce. Po chvíli pokývla hlavou.

„Již toho bylo dost.“

Alois šmátral zmrzlými prsty po klíčích a odemykal zamrzlé dveře zámečku. Sníh je skoro zatarasil. Stoupal po schodech, procházel vymrzlými panskými pokoji. Nevadilo mu to však. Jak vděčný byl za všechen ten sníh a mráz za okny, za tu božskou nádheru. Stále se nemohl vzpamatovat. Doufal, že se mu to jen zdálo!

Vyhlédl z okna směrem na Fláje a přemýšlel. Nekonečné bílé hory. Ještěže zde zůstane vše při starém. Anebo ne? Díval se na těch několik domečků, jež stále ještě, roztroušeny jeden vedle druhého v údolí potoka, zářily jako osamělé lucerničky do dáli. Třeba to opravdu je jedno. Září a svítí a blikají a říkají si – po nás ať přijde potopa.

Josefa Růžičková: Štvanice (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Někdo mnou lomcuje!

„Jsi doma! Jsi u mě! Probuď se!“

Manželka. Díky Bohu.

„Křičel jsi ze spaní.“

„Co jsem křičel?“

„Prokletý močál! A pak něco nesrozumitelného.“

„Ach jo.“

Ty milé černé oči nade mnou zachycují odlesk prvního úsvitu dnešního dne.

„Sny, sny… Skutečnost propletená s neskutečnem. Tvůj hlas zněl zoufale. Musela jsem tě vzbudit.“

Blažený výdech: „Jsem rád.“

Ten hlas, ta jemná pleť, ty husté tmavé vlasy jsou tak skutečné!

„Máš bolesti?“

„Ne,“ lžu.

„Tak spi. Už je dobře. Nebylo to nic skutečného, byl to jenom sen.“

Kdyby jenom sen! To se mi do snu promítla skutečnost. Ten záhadný zážitek z včerejšího dne. A bolest… Zhmožděniny při té příležitosti utržené. Naražený zadek. No jo, už se zase hlásí o slovo. Ta má milovaná černovláska vedle mne se mnou v dobrém úmyslu zatřásla poněkud razantně. Usnout se mi hned tak nepodaří. Budu se snažit ležet bez hnutí, ono se to opět zklidní.

Než to přestane bolet, projdu si teď sám a v klidu (má milovaná ženuška už začala dlouze a pravidelně oddechovat) tu včerejší zvláštní událost od začátku až do konce, možná se mi podaří odhalit něco, co by mohlo být klíčem k řešení té podivnosti, která pro mě skončila pořádně naraženým zadkem.

Tak tedy od začátku.

Oba mí přátelé, titulem zeman mi rovni, též majitelé tvrzí, Plešoun a Vlasák jsou zkušení lovci. Jelení pečeni všichni milujeme a naše rodiny též. Avšak kuchyně na všech třech tvrzích, co se divočiny týká, melou z posledního. Léto uplynulo bez nějakého významnějšího vzrušení, a tak je čas na štvanici na jelena, ať je zase čerstvé maso, a to povyražení u toho nám, mužům v plné síle, může jen prospět. Musíme se udržovat v kondici, řekli jsme si. Domluvili jsme se na dni, zkontrolovali stav koní a psů, spolehli se na stálost počasí touto dobou a vyrazili. Tentokrát do lesa v mém vlastnictví.

V lesích mých přátel jelení říje ještě nezačala. Je to divné, ale je to prý tak. Zato v mých lesích, tam se troubí ostošest. Zvlášť kolem močálů jsem zaznamenal hodně stop této mimořádně chutné zvěře.

(Až sem je vše v pořádku. Tak to prostě bývá posledních asi pět let pravidelně. Až na tu poněkud opožděnou říji v lesích mých přátel.)

Zatroubili jsme a… krev lovců zabouřila v žilách našich i v žilách našich zvířat. To byl úprk! Můj kůň se probojoval do čela. Mí psi se hnali se štěkotem, až uši zaléhaly. Vlasy mi vlály ve větru. Tohle miluji! Kolena přitisknu…

(A sakra, nesmím to teď tak prožívat! Ozývá se i zhmožděné pravé koleno! Měl bych ležet

v klidu.)

Podkovy jiskří na kamenech, modré útržky oblohy vykouknou sem tam z šedavých mraků, oči těkají vpravo, vlevo. První močál v dohledu. Třeba tam bude nějaký ten jelen pít. Sahám po luku…

(Až sem je také vše normální.)

Zaržání! Oř se vzpíná. Stojí na zadních. Padám!

Psi se při náhlém vzepětí koně přikrčí a po břiše se kolem mne plíží dopředu.

V průhledu mezi nohama koně… Co to vidím asi na tři mužské délky před sebou?!

Na břehu stojí žena! Jako by se právě vynořila z vody. Ale zdá se, že není mokrá. Ani mladá, ani stará, se zlostnými jiskřičkami ve svých velkých zelených očích. A ona je vlastně celá zelená! Až na vlasy, ty jsou dlouhé a černé jak saze. Splývavé zelené šaty, na hlavě zelený klobouk s ozdobou připomínající velkou vodní vážku. Zpod dolního tmavozeleného lemu šatů vykukují špičky zelených bot, které vypadají jako přídě malých lodiček. Ruce má před pasem složené do mističky, v které trůní velká zelená žába s malou zlatou korunkou na vršku hlavy mezi vypouklýma očima.

Zírají, tiše zírají. Močálová víla, či co to vlastně je, i ta její žabí princeznička.

Zaržání koní mých druhů zprava i zleva! A náhlé ztišení. Psi umlkli, zůstávají na místě. Kamarádi se udrželi v sedlech.

Před nimi musím dělat hrdinu jinak, když už jsem sletěl z koně.

A tak volám na tu zelenou osobu: „Hej, ty tam! Jsi na cizím pozemku! Na mém pozemku! Nevadí ti to?!“

„Ne,“ dozvídám se.

A pak jako by ta podivná postava z okraje močálu v mém lese zprůhlednila, až zmizela úplně.

Vzepřu se, chci vstát. Bolest mne sráží zpět.

„Auvajs!“ vykřiknu do mrtvého ticha. Ano, do mrtvého. Ani lísteček se nepohne, ani hlásek se neozve.

Nejdříve začínají ožívat psi, chodí však jen tiše, jakoby zamyšleně po okraji močálu. Koně zvedají nohy a jako by se divili, že už je nemají přikované k zemi. Vlasák i Plešoun seskakují z koní. Pokoušejí se mne postavit na nohy. Daří se. Prohmatávají mi nohy, ruce, záda. Nic zlomeného. Díky Bohu.

(Ojojoj, ten zadek bolí! Klídek, klídek!)

„Ta naše zvířata jsou jak mátohy. Co se to tady děje?“ diví se Vlasák. „Milují lov, nebojí se statných jelenů ani divočáků a najednou jako by se koně i psi strašně lekli. A nedivím se. I mně se zdálo, že vidím nějakou zlostnou vodní vílu s korunovanou žábou na rukách.“

„Tak tuhle postavu, zřejmě z říše strašidel, jsem na pár okamžiků viděl i já,“ přichází se svou troškou do mlýna Plešoun.

Psi začínají poštěkávat, koně hrabou kopyty. Z lesa se ozve opatrné zapípání.

Ujišťujeme se navzájem, že jsme před honem nepili víno, protože se přece pije vždycky až na závěr honu.

Pokračovat v lovu? Na maso se čeká v kuchyních na třech tvrzích, ale…

V dálce jako by zahřmělo.

„Hřmí. Bude bouřka! Musíme rychle domů!“ volám s ulehčením a oba pánové rádi přisvědčují. Obracíme koně, svoláváme psy.

To maso, to maso… Drůbež prostě jelení maso nenahradí. Bude třeba vydat se na lov znovu.

Plešoun i Vlasák nabízejí pro lov ještě v tomto měsíci své lesy. Tvrdí, že v jejich lesích se nic nadpřirozeného či podivného neděje. To prý jenom v mém.

Ženuška, děti a sluhové v oknech očekávali znělku z našich lesních rohů, ale nedočkali se. Snadno pak pochopili, že za bouřky se lovit nedá, a doufají, že příští lov nám bouřka nepokazí.

Ti troubící jeleni v mém lese mne budou i nadále zneklidňovat, zvlášť když budu mít několik dní k obědu kuřecí maso, o tom jsem přesvědčen. Avšak kamarádi jsou velmi zneklidněni tím mým strašidlem od močálu. S tím bych měl něco udělat, nebo je sem už nedostanu.

A já už vím, co asi udělám. Na okraji toho mého lesa, skoro na břehu řeky, jíž se tu říká Labe, žije poustevník, starý moudrý muž. Ten si s tím zakletým místem u močálu jistě poradí.

Asi za týden mne ten natlučený zadek přestane bolet natolik, abych mohl vsednout na koně a zajet tam.

Ale… Vlasák a Plešoun říkají, že tam mají jeleny, ale že ti zatím netroubí. Oni jim však taky mohli utéct někam za lepším. Takže kdoví… U mě je to jisté. Tam troubí jako na lesy. Bude potřeba to místo znovu zpřístupnit.

Á, sluníčko! Už je ráno. Ženuška vedle mne není. Zřejmě jsem usnul, když jsem se dopracoval k nápadu, jak odstranit to zelené strašidlo z mého pozemku. Poustevník, ano, poustevník…

Ojojoj, už sem zas otevřeným oknem proniká z kuchyně vůně pečeného kuřete!

Když nemůžu vsednout na koně, já do té poustevny zajdu pěšky. Čím dřív, tím líp.

Kateřina Podhorská: Příběh o hadím králi a bohyni Manase (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Na Ústí padla tma. „Ještě o hadím králi, prosím!“ škemral desetiletý Matěj a oči mu jen hrály. Rozhodně nevypadal na to, že by se jeho tělo a mysl chystaly jít spát. Spíš naopak.

„Dobře,“ naoko zdráhavě přistoupil na vnukovu hru děda Karel, „ale slib mi, že zítra ráno vstaneš včas a nebudeme muset do školy chvátat.“

„Přísahám na hadího krále!“

Děda se s úsměvem dal do vyprávění.

V Indii, kterou jsem navštívil jako mladý muž, lidé věří na posvátná zvířata a také někteří z milionů hinduistických bohů mají zvířecí podobu.

„Jo, opičí král Hanumán nebo sloní bůh Ganéša!“ vykřikoval chlapec.

„Mnoho lidí ale už nezmiňuje bohyni Manasu, která zastupuje obávané zvíře – hada,“ pokračoval děda.

Matěj nevědomky stáhnul špičky nohou pod peřinu, i když z hadů strach skoro neměl, cítil spíše respekt k pravidlům pro setkání s nimi. (Matěj útlocitně ctil veškerá pravidla.) Věděl, že:

· u nás žije jediný jedovatý druh hada (zmije obecná, latinsky Vipera berus);

· pozná se podle klikaté čáry na zádech, trojúhelníkové hlavy s useknutým čenichem, očí se svislou štěrbinovitou zřítelnicí;

· jeho jed vipericin je uložený ve výrazných jedových žlázách za očima, při uštknutí ho vypouští zhruba o jednu třetinu výklopným dutým jedovým zubem a dochází k tomu primárně při lovu kořisti;

· žije nejčastěji na horských loukách, ale v blízkosti vody;

· může člověka uštknout, ale jen v sebeobraně (musíme dávat pozor, kam šlapeme a saháme, a dupat, aby se hadi včas odplazili);

· pokud se to, nedej bože, stane (protože jsme hada něčím vyprovokovali a on se nás bál) a zmije nás uštkne, ve většině případů nejsme ohroženi na životě.

To samé řekl i dědovi, když teď zmínil hada. Karel na to byl připraven a vyslechl si se zájmem (již po několikáté) všechny informace. Poté pokračoval.

Manasa byla královna všech hadů a jedu. Mezi indické božstvo byla přijata poté, co zachránila mocného boha Šivu ze spárů smrti. Šiva totiž polknul jed, který měl zahubit lidstvo, a jen Manasa ho mohla jedu zbavit. Aby byla uctívána i lidmi, využila jejich strachu z hadů. Vystrašení Indové pak začali Manasu obdarovávat obětinami v podobě misek s mlékem. Dodnes se k bohyni modlí a prosí ji, aby je neuštkli hadi, a k místům, odkud by mohli vylézat, pokládají misky s mlékem, aby ho plazi vypili.

Když jsem cestoval oblastí Bengálska, které leží na pomezí Bangladéše a Indie a kde prý žije nejvíce jedovatých hadů z celé Indie, potkal jsem moudrého odžhu – hadího lékaře. Vetchý stařec byl jako většina Indů hubený až na kost, ale jeho dlouhé štíhlé paže dokázaly reagovat na přítomnost hada s mladickou obratností. Na vlastní oči jsem pozoroval, jak hbitě chytly hada těsně za hlavou a paralyzovaly ho tak, že nebyl schopen uštknutí nebo plivnutí jedu. Stařec se hadů nebál a snad jim i rozuměl. Uměl vycítit jejich přítomnost. Všimnul jsem si, jak mu začaly oči pod víčky těkat

v blízkosti propletených kořenů stromů, které hadi vyhledávali jako úkryt. A jako by mu zežloutly a žhnuly, až jsem se bál do nich podívat. Zkoprněl jsem a s úžasem jsem pozoroval starce, jak se tiše a měkce pohybuje směrem ke stromu, na němž sedí malý ptáček. Vystřeluje k němu svou dlouhou paži a ve stejném momentě mu prsty láme vaz. Nehybné tělo pokládá před rozšklebené kořeny stromů prorůstající kameny i půdu, odkud se za chvíli vyplazí krásný velký zlatý had a tělíčko pozře. To odporné soukání do plazích útrob nechci sledovat a odvrátím zrak. Polévá mě horko, ale přesto se ještě jednou na hada požírajícího oběť musím podívat. Naše pohledy se střetly a já vidím, že jsou to odžhovy oči a že z nich sálá moudrost celé hadí říše.

S odžhou jsem strávil ještě několik dní, cítil jsem k němu zvláštní oddanost. Když se blížil konec mé cesty, sdělil mi poslední mytický příběh o bohyni Manase, která chtěla být uctívána i za hranicemi Indie. Tak jako rozsévala strach z hadů na indické půdě, šířila jej prostřednictvím hadích králů i v jiných končinách. Někam seslala jednoho jedovatého hada, jinam hned několik, do dalších míst se připlazili škrtiči a plivači jedu a v některých zemích se lidé obávali smrtelně jedovatých druhů.

„Žije tedy hadí král i v mé vlasti?“ ptal jsem se zvědavě moudrého stařešiny.

„Už dávno znáš odpověď,“ odvětil a jeho pohled mě zapálil v očích. Proč jsem to měl vědět? Nerozuměl jsem, proč já a k čemu mi to bude…

Po návratu do Ústí jsem onemocněl. Dva týdny mi nebylo dobře, doktoři měli podezření na břišní tyfus. Zápolil jsem se střevními potížemi a vysokými horečkami, ve kterých mě navštěvoval odžha. Za ním se vždy připlazil velký zlatý had a odžha mě chytil pod krkem a pokládal mě před něj jako mrtvého ptáčka. S křikem jsem se budil zalitý potem, ve spáncích mi tepalo. Žluté zorničky hada před očima. Nemohl jsem se zbavit tísnivého pocitu, že mi odžha svými prsty zlomí vaz, anebo mě oba sežerou zaživa. Had se měnil v odžhu a odžha v hada. Byli jeden. Posbíral jsem síly a v lednici našel mléko. Nalil jsem trochu do misky a postavil ji pod postel. Byl jsem sám sobě pro smích a bál jsem se, že jsem se dočista zbláznil. Ráno byla miska prázdná. Zlý sen té noci nepřišel. Udělalo se mi lépe, ale hlavu mi opřádala mlha. Potřeboval jsem pomoc. Zavolal jsem kamarádovi, který také rád cestoval a studoval indickou mytologii. Vyprávěl jsem mu o Manase, moudrém a tajemném odžhovi, o jeho prazvláštním poselství, s nímž se se mnou loučil, i o svých aktuálních nočních běsech. Michal slíbil, že se zastaví. Přišel následujícího dne a usedl na mou postel se svazkem knih a vytištěných článků. Líčil, že indická Mahábhárata – známý starodávný epos – pojednává i o Manase, jejíž zlá povaha byla příčinou mnoha krutých rozhodnutí. Potom nervózně poklepal na vytištěný článek. Jeho autor se věnoval mytickým příšerám ústeckého kraje a stálo tam: „Z dalších ústeckých bájných zvířat nesmí chybět hadí král, který měl podobu velké jedovaté ještěrky. Sám chodil do lidských příbytků na mléko a nesměl ho nikdo zabít, neboť nosil štěstí do domu.“ Nerozuměl jsem souvislostem. Vždy jsem ve snech viděl hada, obřího zlatého plaza. Žádné končetiny! „Michale, tohle s tím nesouvisí.“

„Přemýšlej, co mohlo být za tím zvláštním vzkazem, co ti odžha předal? Našel si tě, abys jeho moudro přinesl k nám, abys uklidnil Manasu.“

Stále mi to nedávalo smysl. „Proč by měla být naštvaná na lidi v Ústí? Vždyť to je přitažené za vlasy!“

„Možná proto, že hadí král není žádný ještěr,“ vysvětloval mi kamarád a jedním dechem dodal, „vyhledal jsem cizojazyčné legendy o hadím králi a nikdy nemluví o ještěrovi. Tam, kde se příběh hadího krále dochoval, byl popis jeho vzhledu přesně takový, jako jsi viděl ve svých nočních můrách. U nás musela v zápisu vzniknout chyba… A zpupná Manasa, ublížená záměnou druhů, se chce pomstít.“

Nechtěl jsem tomu věřit, ale přesto jsem každý večer plnil misku mlékem, abych ji ráno našel prázdnou. Mrazilo mě z toho. Odžha mě vyhledal, nic z toho se nestalo náhodou. Bylo na čase přepsat legendu o hadím králi…

Karel pohlédl na vnuka. Ten se bez velkého boje nechal přemoct spánkem. Asi proto, že příběh už znal téměř nazpaměť. Děda pohladil Matěje po hlavě a nohama hledal bačkory. Jedna mu zajela pod postel. Když po ní šmátral, namočil si ruku. Pod postelí stála miska s mlékem.

Tomáš Pašek: Dáš si polsku? (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Všechny nás zabijou!“ hlesla tak, aby ji slyšel jen Řehoř.

„Nesejčkuj!“ sykl, ale hned starostlivě stáhl husté černé obočí.

Prohlédl si různorodou sebranku, která jim obsadila hospodu. Napočítal víc než padesát chlapů. Díky vybledlým modrým kabátcům ani na chvíli nezapochyboval, kdo je poctil svojí přítomností. Jen tucet mužů mělo oblečení do šeda. Odhadoval je na žoldáky. Jestli správně poznal jejich zbraně, nejednalo se o muškety, ale o arkebuzy.

„Jsou to Švédové,“ řekla významně Ludmila, zatímco si do špinavé zástěry utírala mokré ruce. „Neslyšel jsi o Povrlech?“

Řehoř zakroutil hlavou.

„Vypálili je do základu.“

Mužovu tvář zbrázdily hluboké vrásky. „Sakra. Znám tam koželuha. Je to dobrej chlap,“ procedil skrz sevřené zuby.

„Spíš byl. Prej zabíjejí a rabujou, kde jen chtějí. Stahujou se vodsaď, protože jim odvolali generála.“

Řehoř pod sudem vyměnil plnou číši s vínem za prázdnou.

„Jen se tu ožerou, odpočinou si a zase vodtáhnou. Podívej se na ně, jsou vyčerpaný. Nemají důvod nám ubližovat.“

Žena pokrčila rameny a popadla trojici dřevěných misek se zeleninovou polévkou. „Seš si tím tak jistej, že na to vsadíš naše životy?“

Na odpověď nečekala, vytočila se od vroucího kotle a ladným krokem vtančila do hlučného sálu, plného rozjařených vojáků. Víno teklo proudem už několik hodin, což někteří z nich ocenili čelem zabořeným do desky stolu.

Ludmila odložila poslední talíř polévky, když ji od vedlejšího stolu zatahalo za ucho slovo. Slovo, které jim mohlo zachránit život.

„Fext!“ vykřikl dlouhán v trojhranném klobouku.

Šenkýřka na nic nečekala. Rychle popadla čerstvě naplněné číše vína a přispěchala s nimi k vojákovu stolu. Jeho společníky byli mladičký blonďák s červeným nosem, který se tak motal, že sotva seděl, a černovlasý zarostlý stařec. I když měl modrý kabát, tohle nebyl Švéd ani omylem.

„Žádný fexti neexistujou. Jsou to povídačky pro děcka!“ kroutil mladík hlavou tak rezolutně, že se skoro svezl na zem i s židlí.

„Není to žádná pověra,“ řekl klidným hlasem stařec. Podle přízvuku ho Ludmila tipovala na Němce. Navíc mluvil stejně lámanou švédštinou jako ona. Už se chystala něco říct, kvůli tomu sem ostatně tak spěchala, ale jistota ve starcově hlase ji zastavila. Dokonce i ostatní muži na něj upřeně zírali a čekali, až bude pokračovat.

„S jedním jsem před lety bojoval. Naštěstí po jeho boku. Kule a šavle se od něj odrážely, jako by byl z kamene. Jsou to spolčenci se samotným ďáblem, to vám povídám.“

Nastalo ticho, které prolomil až dlouhán v klobouku: „Já zase slyšel, že se tak už rodí. Vylezou z lůna jako děcka zabalená do košilky, která se jim pak musí zašít do podpaží. To ona z nich dělá nesmrtelné.“ Rozesmál se na celé kolo, popadl šenkýřku za loket a prudce si ji přitáhl k sobě, až mu spadla do klína. „Tak co kdybychom si nějakýho maličkýho fextíka udělali spolu, co, krasotinko?“

Celá hospoda se jako na povel rozesmála. Ludmile rychle došlo, že dlouhán bude nejspíš jejich velitel a tím, že si za celou dobu nesundal klobouk, dává najevo svoji nadřazenost. Zavrtěla hlavou, když se její pohled setkal s Řehořem. Proti takové přesile by nic nezmohl.

„Měli byste věřit,“ snažila se dát dohromady švédská slova. „Jednoho fexta máme v kryptě pod kostelem.“

Smích náhle utichl.

„Cos to řekla?“ divil se velitel.

„Že jednoho máme tady. Už několik století stojí vopřenej o pilíř v kryptě. Ale nechoďte tam. Říká se, že kdo naruší fextův věčnej odpočinek, toho pak bude nadosmrti pronásledovat.“

„Počkej!“ vyhrkl blonďák. „Jak může bejt mrtvej, když je nesmrtelnej?“

Jazyk se mu motal více než hlava, ale kupodivu mu to ještě trochu myslelo.

„To, že se od něj odrážejí kule, ještě neznamená, že nemůže umřít. Na stáří a nemoc zemře fext úplně stejně jako já nebo ty,“ vysvětlil stařec.

„Blbost! Jsou to jen pohádky pro děcka!“ vrátil se blonďák ke svému původnímu tvrzení.

„To by se ti mělo líbit, ne? Sám jsi ještě děcko,“ rozchechtal se dlouhán a s ním i zbytek hospody.

Blonďák zamrkal, odfrkl si a namáhavě se postavil. Musel se oběma rukama zapřít o stůl, aby nespadl, když se rozkřičel: „Možná trochu. Ale alespoň nejsem posranej až za ušima jako vy!“

Velitel se s úžasnou lehkostí vymrštil do vzduchu. Ludmilu při tom odhodil stranou, jako by nevážila víc než kočka. Využila situace a po čtyřech lezla pryč. Jen koutkem oka zahlédla, jak dlouhán stáčí ruku k opasku, kde měl pistoli a šavli.

„Co tím chceš říct, mladíku?“ řekl rozhodným hlasem.

„Že teď klidně půjdu do tý blbý krypty a přinesu ti sem to strašidlo. Ale jestli to udělám, tak si s ním tady na stole dáš taneček!“

Nikdo ani nešpitl. Nikdo si nedovolil vydat jakýkoliv zvuk. Důstojník dlouze zíral do modrých očí naproti sobě. Nakonec svěsil ruku podél těla a tvář mu rozjasnil úsměv.

„Tak dělej, mladej. Ukaž, jakou máš kuráž!“

Blonďák se otočil a za bouřlivého povzbuzování všech okolo se potácivě vytratil z hospody. Zábava se dala zpět do pohybu, ale všichni po očku sledovali, jestli se dveře hostince za chvíli přece jen neotevřou. Když už se z chvíle staly dvě číše vypitého vína, každý byl přesvědčen, že blonďáka přemohlo alkoholové opojení a teď vyspává někde u cesty.

„Koukejte!“ vykřikl náhle jeden z vojáků a ukazoval ke dveřím.

Stál v nich mladík s vítězným úsměvem na tváři. Rukou přidržoval sinavou postavu. Seschlá kůže a cáry šatů obepínaly kosti, které v tichu děsivě chrastily při každém blonďákově pohybu. Mrtvola měla temné, zapadlé oční důlky a ve tváři věčný démonický škleb.

„Dáš si polsku?“ houkl blonďák směrem k dlouhánovi.

Jeho vtipu se nikdo nesmál. Všichni nevěřícně zírali na dokonale zachovalou mrtvolu.

„Odveď ho,“ rozkázal tiše velitel. Hlas se mu chvěl.

„Ale…“ chtěl protestovat mladík.

„Odveď ho!“ vykřikl tentokrát stařec. „Nebo nás všechny prokleje!“

Blonďák se vytratil do noci i se svým doprovodem. Vojáci se strnule vraceli ke svým předchozím rozhovorům, ale nikomu už do zábavy moc nebylo. Každý cítil všudypřítomnou existenci něčeho temného, čemu nerozuměli.

Nikdo si proto nevšiml, že Ludmila vyslala za blonďákem Řehoře. Šenkýř počkal, dokud mladík nedovleče mrtvolu až do krypty. Pak tiše zavřel její dveře.

„Dobrou noc,“ zašeptal.

Když se blonďák dlouho nevracel, vydali se vojáci za ním. Prošli vsí až ke kostelíku, pod kterým se ukrývala krypta.

„Dveře jsou zatarasené,“ zahlaholil stařec.

„No tak je otevři,“ vyštěkl dlouhán. Zbytek vojáků se nervózně rozhlížel kolem se zbraněmi připravenými ke střelbě.

Stařec sejmul závoru a hlavní arkebuzy vrazil do dveří. Skřípavě zmizely v temnotě kobky.

Vykřikl. Udělal dva kroky dozadu a klopýtl. Svalil se na zem.

Všem se odhalil pohled na bledou tvář s vytřeštěnýma lesknoucíma se očima a doširoka otevřenými ústy, které jako by se i nyní snažily křičet o pomoc. Vlasy se ze žluté zbarvily do stříbřitě šedé. Mladík ležel na schodech pod dveřmi. Do poslední chvíle se snažil dostat ven.

***

Ještě toho dne švédská rota vesnici opustila.

***

„Zachránil jsi nás,“ pochválila Ludmila Řehoře, když bylo po všem. Zírala při tom na mladíkovo mrtvé tělo. Švédové se ho neodvážili dotknout.

„Nejsem vrah. Jen jsem ho tam zavřel,“ odvětil zaraženě.

„Když ne ty, tak kdo?“ nechápala.

Oči dvojice spočinuly v temnotě, ve které se o sloup nehybně opíral fext. V ruce svíral malý, sotva viditelný kus límce ze švédské uniformy.

Jennifer Novak: Anežka z Labe (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Na noční obloze zářil měsíc tak intenzivně, že Markéta si na cestu k Labi nemusela ani svítit svým novým mobilem. Dostala jej od rodičů k narozeninám. Ale oslavit narozeniny měla v plánu především se svým přítelem. S Matějem chodila už tři měsíce a byly to ty nejlepší tři měsíce jejího patnáctiletého života. Na důkaz, že si nemohla vybrat lépe, pro ni jako originální dárek k narozeninám naplánoval noční plavbu po Labi. Jen oni dva uprostřed řeky. Zprvu měla jisté obavy, ale všechny odvál příliv zamilovanosti. Matěj ji navíc uměl ke všemu mistrně přesvědčit. Počasí jim naštěstí také přálo, byl červen a noční teploty se skoro vyrovnaly těm přes den.

Jakmile Markéta uviděla Matěje připraveného u jejich loďky, tak jí tvář rozjasnil široký úsměv. Nemohla si pomoct. On jí úsměv nejen oplatil, ale také ji na přivítanou vroucně políbil.

„Ahoj, zlato. Jsi připravená být na jednu noc námořníkem?“ zeptal se a ukázal na připravenou loďku. „Zažiješ, co jsi ještě nezažila, a epicky oslavíš svoje narozeniny.“ Markéta se krátce zasmála a natěšená vstoupila do loďky.

„Doufám, že ses naučil veslovat. Nechci skončit jako Titanic,“ zavtipkovala, když se Matěj usadil naproti ní a sebevědomě se chopil vesla. Měl sportovní postavu, protože se odmala věnoval florbalu a basketbalu, takže neočekávala nic jiného než hladkou plavbu. Kromě toho měl roztomilý úsměv a oči, z kterých vyzařovala dobrota. Málem jí ukápla slina, jak ho pozorovala.

Místo odpovědi Matěj rovnou přešel k činu a vesloval, co mu síly stačily. Řeka líně plynula a nenechala se rušit nezvanými hosty. Měsíc stále zářil a svými paprsky ozařoval tmavou hladinu, kterou čeřila jen proplouvající loďka. Když dopluli doprostřed řeky, nechali se pozvolna unášet proudem a užívali si přítomného okamžiku.

„Mám pro tebe překvápko,“ usmál se Matěj lišácky a ze svého batohu vytáhl lahev šumivého vína. Každý z ní upil pořádný doušek. Markéta nebyla zvyklá pít, takže se jí po třetím loku začala motat hlava.

„Matěji, a-asi bychom se měli vrátit na břeh,“ škytla Markéta a těžkopádně se postavila. Matěj se raději také postavil a rychle přešel blíž k Markétě. Jenže tím rozhoupal loďku a Markéta neudržela stabilitu. Přepadla do Labe. Za jiných okolností nebyla Markéta špatný plavec, v podnapilém stavu a v panice se ovšem nedokázala ani dostat nad hladinu. Navíc ji překvapil prudký proud řeky. Ta se na pohled jevila klidná, ve skutečnosti byla divoká a nezkrotná. Uběhlo půl minuty, než se Markéta dostala na vzduch, ale za tu dobu ji řeka odnesla několik metrů daleko. Matěj i s loďkou byl daleko.

Ačkoliv v zoufalé snaze dostat se k Markétě začal ihned veslovat, tak to zdaleka nestačilo. Proud Markétu unášel dál směrem na Děčín. Snažila se, seč mohla, ale stejně se nalokala vody a ztrácela dech i veškerou sílu. Její tělo bylo unášeno a pohřbíváno pod hladinu Labe.

„Markéto, Markéto, Markéto,“ volal nějaký jemný ženský hlas. Zdálo se, že je současně blízko i daleko. Markéta prudce otevřela oči – v Labi se před ní vznášela třpytivá koule. Byla krásná a zároveň z ní Markéta měla husí kůži. V náhlém impulzu energie se znovu vynořila nad hladinu. Matěj ani loďka nikde. Veškerý alkohol v krvi přebily hrůza a chlad špinavé vody. Byla naprosto v šoku, že se pár centimetrů od její hlavy zjevila ta zvláštní koule. Její úlek vzrostl o něco víc, když znovu uslyšela ten medový hlas.

„Markéto, neopovažuj se to vzdát. Plav!“ Vše nasvědčovalo tomu, že hlas je spojený s tou koulí.

„Co to má sakra znamenat,“ vydechla a snažila se bojovat s řekou a zároveň odehnat tu podivnou kouli.

„Neplýtvej energií,“ napomenul ji hlas. „Plav s proudem, zanedlouho se dostaneš na břeh. Pomůžu ti. Jsem zachránkyně tonoucích.“ Markéta neměla na výběr a poslechla. Snažila se svým plácáním přizpůsobit vůli řeky.

„Povedu tě, jsem Anežka z Ústí a členka váženého rodu. Tedy bývala jsem, než jsem zemřela, zemřela, zemřela…“ Tato děsivá slova způsobila Markétě málem infarkt. Snažila se přidat na tempu, aby ten hlas nějakým způsobem odehnala, ale byla to marná snaha. Náhle zahlédla spadlý strom, který větvemi dosahoval na její úroveň.

„Děkuju, bože, děkuju,“ zachrčela a z posledních sil se natahovala po větvi.

„Ty holka bláznivá, to já ti pomohla, ne Bůh. To mně máš děkovat! Vy lidi jste všichni stejní. Jste nepokorní, rozbíjíte štěstí ostatních a vděčnost vám nic neříká,“ halasila Anežka a pokaždé, když zvýšila hlas, tak se i Labe více rozdivočelo. Jedna vlna málem strhla Markétu zpět pod hladinu řeky.

„Anežko, děkuju. Ty jsi mě zachránila, já vím,“ vystrašeně opravila svůj omyl Markéta a s podivnou směsicí fascinace a strachu pozorovala zářící kouli, která se nyní blyštila ještě více než předtím. Nyní již nezůstala ani trochu v klidu a krouživými pohyby se přemisťovala z jednoho místa na druhé.

„Kdysi dávno jsem také byla hloupé a nepokorné děvče. Když jsem byla naživu, tak jsem se v 13 letech bláznivě zamilovala, zamilovala, zamilovala… Můj otec ovšem s výběrem mého milého nesouhlasil, pročež mu sťal hlavu,“ pravila Anežka a zářící koule výrazně potemněla. Už tolik nezářila. Markétu uklidnilo, že řeka je už pokojnější a nechce ji znovu obejmout svou dechberoucí silou.

„Proč jsi ale zemřela ty?“ zeptala se Markéta napůl zvědavě, napůl se snažila odvést pozornost. Za pomoci stromu pomalu postupovala ke břehu, k pevné půdě pod nohama.

„Já si tehdy myslela, že život končí spolu s životem mého Jiřího. Tak jsem se vrhla ze skály do řeky, řeky, řeky… Jenže jak jsem tonula, tak jsem si uvědomila, že nechci zemřít. Proto se snažím pomáhat tonoucím, aby alespoň oni dostali druhou šanci.“ Anežčin hlas zněl neskonale smutně.

Markétě už zbýval poslední krok na břeh, když Anežka dodala: „Využij své šance dobře, Markéto. Nenechej jiné rozhodovat o tvém životě a bláhově neriskuj.“ Než se Markéta stačila zamyslet nad významem těch slov, tak se koule prudce ponořila a zmizela v líně proudící řece.

Už nebudu slavit na řece s alkoholem v ruce. Už mi nikdo jiný nebude zařizovat oslavy, já si rozhodnu sama, jak budu chtít slavit své narozeniny. O svém životě rozhodnu já, pomyslela si odhodlaně Markéta a s vděčností vylezla na břeh. Lehla si do trávy a zhluboka rozdýchávala svůj prožitek. Snažila se nevnímat, že je cítit jako ryba.

Markéta netušila, jestli byla Anežka výplodem její fantazie, nebo alkoholem pomateného mozku, ale jedno věděla jistě. Nikdy na tenhle zážitek nezapomene.

Alena Nedomová: Víla Větruše (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Nejspíš bude pěkně sněžit. Podívej se na ty mraky,“ říká bratranec Tomáš.

„Zas začíná nudnej víkend bez sněhu,“ povídám rozespale já a jdu se podívat z okna.

„Ty… ty… no… co… co to?“ ukazuji nevěřícně ven.

„Safra, to je jako zemětřesení,“ děsí se Tomáš.

Rychle přistoupíme co nejblíže k oknu. Výhled je zdrcující. Z ničeho nic se začala hroutit přední střecha staré stodoly. Ztrouchnivělá prkna ji sráží k zemi. Rána jako z děla. Ve vzduchu zůstává oblak prachu.

„Co to bylo za rámus?“ vběhne do dveří děda.

„No, podívej se sám,“ říkám.

„Ó, to ne. Spadla nám stodola. Já vám pořád říkal: zavírejte ty dveře na petlici! Vnikl do ní vítr a takhle to dopadlo. Štěstí, že to nikoho nezabilo,“ lamentuje děda.

„Nebo…,“ chytá se za hlavu, „to mohla udělat víla Větruše.“

„Dědo, víly neexistují,“ říkám.

„Větruše opravdu existuje. Nosí šedivé šaty ušité z pavučin. V dlouhých havraních vlasech má zapletené kapradí a pomněnky. Prý se kdysi dávno v horách zrodila z léčivého pramene. Měla sedm krásných sester, ty si elfové odvedli do neznámých krajin. Jen Větruše odmítla. Naříká jako meluzína, protože je zakletá a čeká na svoji lásku, až se vrátí z války.

„Jak zakletá?“ ptá se Tomáš.

„Nu, zamilovala se do vojáka, na kterého doma čekala žena. Větruše chtěla vojáka omámit, chtěla mu tajně podstrčit nápoj lásky, který pracně uvařila, ale on se divným likérem nenechal ošálit a vylil ho do ohně. Ještě té noci utekl domů k ženě a Větruše z žalu skočila do jezera. Jenže bájné bytosti se nemůžou utopit. Žijí stovky let. Tak tu chodí a létá v našem kraji. Já ji naposledy spatřil na Jedovině.“

Děda už asi blázní, nebo snídal vtipnou kaši, pomyslím si.

„Spadla jen polovina stodoly, to se opraví,“ říká Tomáš.

„Dědo, můžeme se tam jít podívat?“ prosím.

„Dobře, ale opatrně.“

„Vezmeme si cyklistický helmy na ochranu. Jiný nemáme,“ povídá Tomáš.

„A pořádný boty, můžou tam být ostré hřebíky,“ radí děda.

Vzrušeně našlapujeme po sutinách stodoly.

„Hele, lidi si budou myslet, že hledáme svá kola,“ vtipkuje Tomáš.

„Hledám poklad!“

„Tady? To těžko,“ odrazuje mě Tomáš.

Až do odpoledne odstraňujeme vodou nasáklá prkna a polámané tašky. Nacházíme staré noviny, prožrané od myší, a páchnoucí hadry od nafty.

„Jdu domů. Jsem utahaný, zmrzlý a za chvíli vážně začne chumelit. Žádná truhlice zlata tu není,“ říká otráveně Tomáš a vztekle kope botou do sněhové břečky, až málem uklouzne po vlhkém prkně.

„Koukej, z toho rozbitého prkna něco čouhá.“

„Fuj, stará plechovka. Neotvírej to, co když tam bude nějaký páchnoucí hnus.“

„Nejde otevřít. Dojdi pro kleště, to víčko by se dalo vypáčit.“

„Jak chceš, ale pak se jdu do tepla najíst.“

Tomáš nese kleště a zvědavě mě pozoruje. Po krátkém zápolení plechovku otevírám.

„Dopisy? Ukaž,“ vrhne se na ně Tomáš.

„Já je našel. Nedám ti je,“ přitisknu si je k tělu.

„Tak je přečti.“

„Pomalu.“ Opatrně beru obálku do rukou. Razítko je rozmazané. Prohlížím si ho zblízka.

„9. 1. 1918 Ústí nad Labem. Adresát: Pan Vojtěch Vrbata, Trmice,“ čtu nahlas.

„Kdo to je? Žádného Vojtěcha neznám. Sakra, tak už ten dopis otevři, to budou nějaký tajný šifry z války.“

„Asi to bude můj prapraděda. Vzpomínám si, jak děda vyprávěl o Vojtěchovi a Tereze. Vojtěch náš dům postavil, takže i tu stodolu, ale proč si sem schovával dopisy?“

„Přečti je a zjistíme to.“

„Je to lezení do soukromí.“

„Lukáši, myslím, že tvému dávnému předkovi to vadit nebude.“

Beru do rukou list. Očima přelétnu úhledné písmo.

„Nejdražší Vojtěchu, možná je nebezpečné psát ti přímo domů, ale píši ti srdcem, ne rozumem…,“ čtu polohlasně.

„Začíná to být zajímavé,“ kření se Tomáš.

Rychle otáčím list a pátrám po podpisu.

„Božena? Jeho žena se jmenovala Tereza. V roce 1918 se jim narodil syn, jelikož ten rok je vyrytý do dřevěné kolíbky, co máme na půdě,“ říkám rozčíleně.

„Nezdržuj a dočteme to.“

„Ani náhodou.“

Vkládám dopisy zpátky do plechovky a strkám ji pod bundu.

„Co šílíš?“

„Nebudu to číst. Je to příliš důvěrné.“

„S tebou fakt není žádná zábava.“

„Běda, jestli o té plechovce něco řekneš,“ varuji ho.

„No dobrá, přísahám,“ říká Tomáš neochotně.

Doma se nenápadně vyptávám na Vojtěcha a Terezu. Děda věděl jen to, že Vojtěch jako mladík bojoval v první světové válce a Tereza na něj oddaně čekala. Byl to hrdina a čestný muž. Nasadil několikrát svůj život, aby své kamarády zachránil před smrtí.

Proč by si dopisoval s jinou ženou? Vůbec mi to na něj nepasuje. Bojím se odkrýt pravdu. Nechci si o něm zkazit dojem. Vyndávám dopisy a pohrávám si s nimi. Bylo jich dvanáct. Na všech je stejná adresa napsaná totožným rukopisem. V hlavě mám jak v úle. Prudce vstanu a všechny listy házím do plápolajícího ohně v krbu.

Někdy je lepší pravdu nevědět, i když je stará přes sto let… A kdo ví, třeba ty dopisy psala sama víla Větruše.

Jakub Nebřenský: Kašna (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Moje sestra byla vždy zvídavá. Jakmile se někdo jenom zmínil o něčem záhadném, okamžitě se ztratila ve svém světě a snažila se o tom získat co nejvíce informací. Také projela všechna strašidelná místa v Čechách i u sousedů, o kterých se dočetla z knih nebo na internetu. Tajemno ji úplně posedlo.

Teď je to přesně třicet dní, co jsme o ní slyšeli naposledy.

Právě před měsícem se mi dveře málem rozpadly pod zběsilým boucháním. Byla to má sestra. Skoro nemohla popadnout dech a pomalu až do obličeje mi vrazila dost těžkou bichli. Řekla, že ji našla v jednom starém opuštěném domě na okraji Teplic. Jednalo se o velmi starý deník. Byl ale překvapivě zachovalý, i když některé zápisky už se nedaly přečíst. Také obsahoval několik kreseb. Ty jsem si ale nestihl prohlédnout, jelikož v něm listovala tak zbrkle a do toho mluvila páté přes deváté. Zachytil jsem něco o šedesátých letech předminulého století, Kolostůjově kašně, prasatech, zakrývání skutečností, to bylo asi tak vše. Podařilo se mi ji chytit za ruku a trochu uklidnit. Ale ne proto, že bych ji chtěl pochopit. Upřímně jsem měl už dost báchorek a povídaček. Hlavně jsem chtěl využít příležitosti, že se stavila, a dát jí dárek k narozeninám, které jsem zmeškal. Milovala plazy, tak jsem jí příznačně koupil přívěsek s želvou. Když jsem ho vyštrachal ze šuplíku a podal jí ho, jen zavrtěla hlavou, s nezájmem vzala řetízek, prohodila něco o tom, že ji vůbec neposlouchám, a zmizela ze dveří.

Cítil jsem se trochu uraženě, ale věděl jsem, že tohle k její povaze prostě patří. Když se chce honit za záhadami, prosím, její věc, aspoň má nějakého koníčka, říkal jsem si. Vždycky chtěla objevit nějaký tajemný příběh o našem rodném městě a konečně se měla čeho chytit. Teď bych se nejradši profackoval, že jsem ji nezastavil.

Rodiče už strávili na policejní stanici víc času než doma. Když se policisté vyptávali mě, o deníku jsem jim neřekl. Nějak se mi to tehdy vykouřilo z hlavy. Zmínil jsem se o tom, že mě navštívila, tak si to zapsali a od té doby se mi neozvali. Jak jsem si tak tu návštěvu opakoval, napadlo mě, že by ten deník mohl být stopou.

Rozhodl jsem se, že se sám podívám do jejího bytu, a měl jsem štěstí, že v mém zorném poli se hned objevila její knihovna, kde mezi novými, krásně seřazenými knihami odpočívala i jedna, co mezi nimi vypadala jako klaun v kostele. Natáhl jsem se pro ni a začal listovat. Jednalo se o deník, který mi ukazovala, ovšem o dost lehčí. Vypadalo to, že dost stran chybí, navíc byl napsaný v němčině, a ačkoliv jsem tento jazyk několik let studoval, nezapamatoval jsem si z něj vůbec nic. Písmo bylo místy rozpité a nečitelné. Zarazilo mě ale několik kreseb a myslím, že ty zaujaly i mou sestru.

První ukazovala park za divadlem. Byl docela jiný, než jak ho znám z dnešní doby. Uprostřed kresby jsem zpozoroval díru. Prostě jenom jáma ukrývající se mezi stromy.

Na druhé byla krásně namalovaná Kolostůjova kašna, která stála na místě díry z předchozího obrázku. Kreslíř kladl důraz nejen na kašnu, ale i na dobu. Na nebi visel úplněk, který byl dokonce zakroužkován, a to propiskou. Myslím, že sestra považovala tuto fázi měsíce za důležitou. Ale dalších několik stran z deníku někdo vytrhl. A to mi moc v pátrání nepomohlo.

Poslední obrázek mi naháněl husí kůži. Něco podobného jsem v životě neviděl. Vyobrazoval nějakého tvora. Hlavu a kus těla měl kančí, ale pravá půlka obličeje byla pravděpodobně spálená či jinak znetvořená. Jedno oko mu chybělo a do druhého se svými zuby zakusoval had, který mu obtáčel zbytek těla. Zadní nohy měl také prasečí a had své sevření končil těsně nad jeho levým kopytem. Jeho přední končetiny byly hustou srstí pokryté lidské ruce. Pravá vypadala popálená a chyběly jí dva prsty. Ještě jsem si všiml několika rýh na krku této bytosti. Přísahal bych, ač nejsem biolog, že se jednalo o žábry. V tlamě potvora svírala něco, co připomínalo kus lidské nohy.

Text vedle kresby byl překvapivě nejlépe čitelný, a tak jsem sednul k počítači, otevřel slovník a snažil se co nejlépe přeložit jeho význam. Stálo tam:

18. března 1867

Snažil jsem se co nejvěrněji zachytit podobu té pekelné bytosti. Měl jsem štěstí, že jsem jí unikl, ale alespoň už vím, kam se poděli všichni ti lidé. Může za to Heinrich. Ten zpropadenec! Kdyby do té díry přede mnou nespadl ten chudák, určitě by bylo po mně. Nevím, co dělat, musím o tom někoho zpravit. Musí se to zabít. A taky musím něco udělat s Heinrichem.

Někdo klepe, jdu otevřít. Hned zítra ale udělám vše, abych tu bestii zlikvidoval.

Tímto celý deník končil. Nedozvěděl jsem se toho příliš, mnoho stran bylo vytrhaných, text nečitelný, ale přesto jsem věděl, že ta kašna a měsíc musí mít co do činění se zmizením mojí sestry. Strach se začínal vlévat do každé buňky v mém těle. Srdce mi bušilo, až mě zabolel hrudník. Ale neměl jsem žádnou stopu. Jedině kašnu a měsíc. Nevěřím v monstra, ale z téhle celé situace mi běhal mráz po zádech. Policii nic říkat nehodlám, stejně by mě měli za blázna.

Musel jsem někde začít. A jediná indicie byla kašna. Počkal jsem do noci, oblékl jsem se a vyrazil do centra. Šel jsem prázdným městem, kolem náměstí směrem k divadlu. Byla zima, ale adrenalin mi proudil v žilách tak, že jsem ji nevnímal. Na nebi tiše plul měsíc. Nevěděl jsem, jestli je dneska úplněk, ale řekl bych, že to zrovna tak vyšlo. V parku nesvítily lampy, takže mi cestu osvětloval jenom zářivý přítel na obloze. Čím více jsem se k onomu místu přibližoval, tím víc se mi svíralo hrdlo. Už jsem ani netušil, co to vlastně dělám.

Když jsem došel k cíli, prasečí hlavy na mě bezvýrazně hleděly. V okolí nebylo ani živáčka. Opřel jsem se o zábradlí a čekal. Na co? To jsem ani já sám nevěděl. Díval jsem se do temného parku a poslouchal ticho okolo sebe. Ani lísteček na stromech se nehnul. Zapálil jsem si cigaretu a dál čekal. Snad na zázrak? Možná.

Několikrát jsem si potáhnul, když tu se mi kouř dostal do špatné trubice. Zakašlal jsem a v tu chvíli jsem ztuhnul. Neslyšel jsem nic. Nevydal jsem ze sebe jediný zvuk. Strnule jsem stál na místě, odhodil jsem nedopalek a tlesknul. Nic. „Co se to děje?“ divil jsem se, když v ten moment jsem za sebou zaslechl tenký proud vody. Otáčel jsem se tak pomalu, že mi to připadalo jako věčnost. Z kančích hlav, umístěných po obvodu kašny, začala téct voda. Alespoň to jsem si myslel. Měsíční svit mě ale vyvedl z omylu. Tekutina, kterou prasata vypouštěla, byla sytě rudá. Krev, uvědomil jsem si.

Po chvilce, kdy jsem nehnutě stál a pozoroval tento děsivý výjev, se z kašny ozval nelidský řev. Něco mezi prasečím chrochtáním a dětským vřískáním. Mezi kamennými sloupky se zjevilo osm znetvořených prstů. Po nich následoval zbytek rukou a za nimi napůl spálený rypák. Ze tmy se pomalu vynořil i jeden oční důlek a dvě zářivě žluté hadí oči.

Vřískot se mi vrýval do uší, zatímco jsem bezbranně stál a nechal to stvoření, aby mi třemi dlouhými prsty chytlo krk. Všiml jsem si, jak mu na zakrváceném klu visí stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru malé želvy.

„Sestřičko,“ vydechl jsem. A pak už jen… křup.

Tomáš Mečíř: Přízrak Soudného vrchu (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekl číšník a věnoval omluvný pohled mladému obědvajícímu páru, „byl jsem požádán, abych vás informoval o okolnostech týkajících se dnešní noci.“

„Co konkrétně máte na mysli?“ odpověděl nakrátko ostříhaný muž v červené košili, přičemž na okamžik odložil příbor na okraj talíře, aby se mohl věnovat příchozímu.

„Nejprve bych se chtěl jménem vedení hotelu omluvit za pochybení u vámi zarezervovaného termínu pobytu.“

„Tomu nerozumím, to jako že nemáte volná místa? Když jsem volal, bylo mi sděleno, že s kapacitou nebude problém.“

Číšník se nervózně přehoupl z nohy na nohu, pravou rukou si uhladil pěšinku a pokračoval ve vysvětlování. „To vás informovali správně, ovšem opomněli sdělit jednu takovou drobnůstku.“

„Tak už to proboha vyklopte,“ vložila se do hovoru drobounká rusovláska, kterou již evidentně přestalo číšníkovo tajnůstkaření bavit.

„Dnešní datum je svázáno s jednou historickou událostí, která má neblahý vliv na počet uskutečněných rezervací,“ vyhýbavě ze sebe vysoukal číšník.

„Tak dozvíme se teda, o co tady jde? Ráda bych si v klidu dojedla svůj Caesar salát a konečně si začala užívat zasloužený odpočinek.“

„Nemohl byste to nějak zkrátit?“ pronesl s mrknutím oka k číšníkovi muž v červené košili.

„Prostě tady straší, no!“ vypustil bez okolků číšník a bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo, že to má konečně za sebou.

„Jediný, komu tady straší, jste vy,“ odvětila se smíchem rusovláska, což neměla dělat, protože tím ke svému stolu nechtěně strhla pozornost všech přítomných.

„Já se na to můžu… Proč to vždycky musím odnést já, rok co rok je to stejné a mě už tohle poslíčkování nebaví, akorát si ze mě všichni utahují, mám já to vůbec zapotřebí?“

„Prosím vás, uklidněte se, snad jsem toho moc neřekla,“ snažila se rusovláska uklidnit číšníkův výstup, za který by se nemusel stydět žádný stand-up komik.

„Až se mi slečno omluvíte, tak o tom možná začnu uvažovat.“

„Tak tímhle jste mě, pane, vážně pobavil,“ vyprskl smíchy muž v červené košili, „už Bětku vidím, jak se vám omlouvá.“

„Omlouvám se,“ zničehonic vyhrkla rusovláska a věnovala zamračený pohled svému příteli, kterého v ten moment přešel smích a vystřídalo ho překvapení. Ostatně nebyl sám, kdo byl zaskočen.

Jako první se probral číšník. Od vedlejšího stolu si přistrčil židli, obkročmo se na ni posadil, ruce si opřel o opěrátko a jako politý živou vodou ze sebe začal chrlit informace.

„Zámeček Větruše, ve kterém jste se rozhodli dnes ubytovat, stojí na kopci, který je v jistých pramenech označován jakožto Soudný vrch. Ne nadarmo. Ani spousta místních lidí netuší, že se nedaleko odtud nachází bývalé ústecké popraviště. A tady se pomalu dostáváme k jádru pudla. Na zmíněném popravišti byly za dobu jeho existence popraveny přibližně dvě desítky osob. Tím vůbec posledním, kdo měl tu čest, nebo možná spíše smůlu, byl vůdce místních loupežníků Goultsch, kterého na začátku 18. století zatkli v nedaleké obci Strážky, následně ho převezli sem a popravili. A právě na dnešní den připadá výročí jeho popravy. Goultschovi, nebo chcete-li přízraku Soudného vrchu, se zde evidentně natolik zalíbilo, že nehodlá odejít a každý rok se údajně v noci potlouká kolem a straší.“

„To se mi nezdá,“ odpověděl starší proplešatělý muž, který zaslechl číšníkův výklad, když procházel okolo, „pokud by to byla pravda, musel by hotel být uzavřen.“

„Býval,“ začal s vysvětlováním číšník, „ale nové zastupitelstvo se rozhodlo provoz neomezovat.“

„Stejně mi to celé přijde divné,“ zareagoval starší muž na vysvětlení a šel zkrotit své dva kolegy, kteří se zrovna o něčem hádali na baru.

„A ten loupežník někoho zabil? Nebo proč ho popravili?“ zeptala se Bětka.

„To si nemyslím. Goultsch byl údajně něco jako místní Robin Hood, až na to, že bohatým bral a chudé nechával na pokoji, protože nebylo, co jim vzít. No a vzhledem k tomu, že tehdy zde byla bohatá pouze šlechta, tak si to pochopitelně nenechala líbit a skončil tak, že ho nejprve lámali v kole a následně oběsili a vystavili pro výstrahu ostatním.“

Z výrazu Bětčiny tváře bylo patrné, že se necítí zcela komfortně. Napovídal tomu i složený příbor uprostřed nedojedeného jídla, které Bětka za normálních okolností nemá problém spořádat do posledního sousta.

„A jak vůbec poznáme, že je to on, pokud se tu v noci objeví?“ ujal se slova Bětčin partner.

„Věřte mi, že byste ho poznali i bez popisu, ale když už jsme u toho… Je to vysoký udělaný chlap, který je charakteristický svým robustním plnovousem, zlámanýma rukama a nohama. Nosí vysoké boty, rozložitý klobouk a dvouhlavňovou pistoli za pasem. Alespoň tak se to tvrdí, já jsem ho osobně nikdy neviděl. Jo a je to duch, abych nezapomněl.“

„Když říkáte, že jste se s ním nikdy nesetkal, tak není úplně pravděpodobné, že bychom ho dnes spatřili, viďte?“ zeptala se Bětka se strachem v očích.

„Těžko říct, slečno, já tu nikdy přes noc nezůstal. To mi připomíná, že má služba je dnes téměř u konce. Rád jsem si s vámi popovídal. Než se úplně rozloučím, chtěl bych vám sdělit, že klíč od pokoje si prosím vyzvedněte na recepci nejpozději do čtyř hodin. Poté stálý personál odchází. Ale nebojte, zítřejší snídaně à la švédské stoly bude na osmou hodinu nachystána. To bude ode mne vše, užijte si pobyt a někdy třeba opět na shledanou.“

S těmito slovy se číšník zvedl, vrátil židli na původní místo a pomalu odkráčel pryč.

„Chci jet jinam!“

„Ale no tak, zlato, vždyť jsme se sem tak těšili, přeci to teď neodpískáme.“

„Chci jet jinam!“ trvala si Bětka na svém, a aby své rozhodnutí ještě více zdůraznila, vstala, popadla svou kabelku a namířila si to ven z hotelové restaurace.

Její přítel jí byl co nevidět v patách. Následovala ostrá výměna názorů a zanedlouho již oba seděli v autě.

„Vidíš?“ ukázal prstem číšník svému kolegovi na auto, které kolem nich právě odjíždělo z hotelového parkoviště. „Já ti říkal, že se tu dlouho nezdrží.“

Kolega lehce pokýval hlavou, popotáhl si ze své cigarety a nechápavě se zeptal: „Proč ty to vůbec děláš?“

„Já ti nevím, asi mě to prostě baví a taky se mi líbí z tebe tahat prachy, visíš mi pěťo.“

„Nechceš místo toho večer pozvat na pár drinků?“

„Jako tady?“

„Jasně, kde jinde?“

„Hráblo ti? Dneska tady nezůstanu ani o minutu dýl. Víš, jak se to říká. Na každým šprochu, pravdy trochu.“

Tomáš Marton: Tulák Jozka (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Nesnáším houmlesáky,“ řekl dostatečně nahlas Radovan, aby ho muž, sedící u sochy Karla Havlíčka Borovského před duchcovským gymnáziem, slyšel.

„Já taky, akorát otravujou,“ souhlasil Kuba, i když vlastně nevěděl proč. Ale Radovan je kámoš, tak s ním vždy drží basu. Měli další školní den za sebou a mířili domů. Bezdomovec u sochy „Káji“ je vyvedl z rovnováhy. Muž měl dlouhý kabát, jehož barva mohla být jakákoliv, protože na něm již bylo znát opotřebovanost a především mnoho špíny a skvrn. Nejčistší věcí na muži byl jeho myslivecký klobouk se sojčím pérem. Byl zarostlý a ušmudlaný, jak bezdomovci bývají, tenhle byl však speciální. Měl hůl. Dlouhou jako dospělý člověk. Jistě byla ze dřeva a její vrchol někdo vyřezal do tvaru kapky.

Bezdomovec slyšel, co říkali, ale nijak nereagoval. Jen se na ně díval.

Oba žáci tercie se na moment zastavili. Ten pohled byl velmi nepříjemný.

„Proč tak vejrá?“ zeptal se Kuba, aby působil drsně, ale v duchu mu ten chlap přišel podivně znepokojující.

Radovan popošel blíž k bezdomovci a zakřičel:

„Co tak čumíš?!“

Muž jen seděl a díval se. Radovan se rozesmál.

„Asi je úplně blbej. Hej, chlape, měl bys odsud vypadnout. A to rychle! Hrozně smrdíš.“

Kubovi se to nelíbilo. Ten člověk působil skoro až strašidelně. Jak byl špinavý a zarostlý, nedalo se poznat, zda má v obličeji nějakou mimiku. Je naštvaný, nebo jen smutný?

„Radovane, pojď. Kašleme na něj.“

„To teda ne. Provokuje. Jak čumí, houmlesák hnusnej. Asi by chtěl nakopat prdel,“ řekl jedovatě Radovan a na bezdomovce plivl.

Kubu to překvapilo. Radovan byl někdy drzý na učitele, ale plivnout na člověka?

Pak si Kuba něčeho všiml. Bezdomovcova hůl měla do vrcholu ve tvaru kapky vsazen nějaký kámen. Kubovi se zdálo, že začíná fialově zářit. Chtěl Radovana varovat, ale místo toho za sebou slyšel důrazný hlas.

„Nechte toho pána na pokoji, kreténi!“

Hlas patřil Veronice, jejich spolužačce. Kubovi se líbila, ale ihned pochopil, že tohle mu u ní na oblibě nepřidá.

„No tak, slyšeli jste? Zítra to řeknu třídní.“

Radovan něco zamumlal, nejspíš neslušného, ale dal se do chůze.

„Jdeme,“ řekl Radovan Kubovi a ten se spolu s ním dal do pohybu. Ještě se otočil zpět, aby si prohlédl Veroničin znechucený výraz a také stále stejně podivný pohled bezdomovce, který je pozoroval. Kámen na jeho holi už nezářil.

v

Doma Kuba tátovi vyprávěl, jak potkal s kamarádem u gymplu houmlesáka, ale už se nezmínil, že na něj nadávali.

„Na takové lidi si dávej bacha, mohou být nebezpeční. Třeba když jim nedáš žádné peníze. Ale říkat houmlesák mu nemusíš. Je to prostě jenom člověk bez domova.“

„Hrozně smrděl, byl hnusnej a měl takovou divnou hůl.“

„Hůl? Ty jo, ještě aby to byl Tulák Jozka.“

„Tulák Jozka? To je kdo?“ podivil se Kuba.

„Takovej náš duchcovskej přízrak,“ pousmál se táta.

Kuba se zamračil. Připadalo mu, že si z něj táta dělá srandu.

„Je o něm jedna báchorka. O chlápkovi, který měl kdysi krásnou ženu, se kterou se hrozně milovali. Jenže onemocněla a zemřela. On se z toho nikdy nevzpamatoval, dostalo ho to na ulici. O dům přišel, ale bylo mu to jedno. Byl zahořklý a žil z toho, co na ulici vyžebral. Jednou ho ale dvojice mužů poslala do háje, prostě mu nechtěli nic dát. On na ně prý něco zakřičel a pak…“

„A pak?“ ptal se hladově Kuba.

„Potom ho ukopali k smrti.“

„To je strašný.“

„Počkej, to není všechno. Od té doby ho prý někdy lidé vídají, jak žebrá, a nesnese, když je na něj někdo drzý. Jakmile mu někdo něco provede, zaklepe a zasvítí svou holí a spolu s tím člověkem někam zmizí. Prý se takhle v Duchcově ztratila hromada lidí.“

Kuba měl oči navrch hlavy. Hůl, zaklepání holí, zmizení. Děsilo ho to.

„Ale neboj se, je to jen povídačka. Vždyť kdo umře, tak je prostě mrtvý.“

„A co bere jako drzost? Co je tak velký prohřešek, že toho člověka někam unese?“

„Kdo ví. Ale prý jak mu jednou něco provedeš, už si to pamatuje.“

v

Druhý den čekalo Kubu ve škole překvapení. Radovan se nedostavil. Kuba mu psal na WhatsApp, ale zpráva zůstala nepřečtená. Dostal strach. Moc dobře si pamatoval, jak včera houmlesákova hůl zasvítila. Přejel mu mráz po zádech. Přece i kdyby to byl Tulák Jozka, tak mu nic tak hrozného neudělali. Nebo ano?

Školní den skončil a Kuba vyšel před gymnázium. Bezdomovec tam nebyl. Kubovi spadl kámen ze srdce a mířil domů. Přešel silnici a zabočil na Oseckou. A pak se lekl. Jako kdyby se vynořil odnikud. V ruce držel hůl a páchl nejen špínou, ale i něčím cizím, co Kuba nikdy předtím necítil. Cosi hnilobného a nelidského. Přišlo mu, že se z toho puchu na místě pozvrací.

„Myslel sis, že na tebe zapomenu? Já nikdy nezapomínám,“ řekl hlubokým a takřka bublavým hlasem tulák. Jeho hůl zářila jemným fialovým světlem.

„Nic jsem neprovedl. Já přece nic neprovedl!“

„Ne? S kýmpak jsi to včera na mě plival? Kdo mi nadával?“

„Ale já neplival, já jsem přece nic neudělal. Prosím, nechte mě jít,“ žadonil Kuba a žaludek se mu svíral strachem.

„Přesně, neudělal jsi nic. Nezastal ses mě a myslel sis, jakej jsem hnusnej houmlesák. Vezmu tě tam, kam jsem vzal i tvého kamaráda, kterému jsi tak věrně stál po boku, když na mě plival.“

„Ne, prosím ne!“ vykřikl zoufale Kuba a chtěl se rozběhnout pryč. To už ale o zem ťukla tulákova hůl.

Svět potemněl. A když zesvětlal, už nebyl jako dřív. Ztratil barvy.

v

Stál tam, kde potkal Jozku. Jen si připadal jako v černobílém filmu. Nikde žádné barvy. Panovalo podivné tíživé ticho. Kuba si všiml, že stromy v parku jsou úplně bez listí. Podíval se napravo. Škola tam stála jako vždy, jen v oknech se nic neodráželo. A pak se lekl; v jednom z oken něco zahlédl. Malá postava. Dítě? Viděl ho jen okamžik, ale přísahal by, že nemělo bělmo v očích. Kuba se rozhlížel kolem. Na nedalekou křižovatku i domy na ulicích. Nikde ani živáčka.

„Haló! Je tu někdo?“ dožadoval se pomoci, ale odpovědí mu byl jen táhlý nelidský výkřik kdesi v dálce. Chvíli putoval směrem, kde měl být jeho domov, když tu před sebou zahlédl postavu. Na okamžik ho zaplavila radost. Byl to Radovan. Stál uprostřed silnice a hleděl nezaujatě do vozovky.

„Radovane!“ zvolal v nečekané radosti Kuba a přidal do kroku směrem ke kamarádovi. Ten se k němu otočil a Kuba ztuhl. Byl to Radovan, ale vypadal jinak. Bledá pleť a pohublost působily smutně, ale Kubu vyděsilo něco jiného. Kamarád neměl bělmo. Jeho oči jako by někdo naplnil tmou.

„Tak tě sem taky vzal,“ řekl smutně pološeptem Radovan.

„Co jsi zač?“ třásl se Kubovi hlas, když se ptal.

„Radovan, kdo bych byl?“

„Máš černý oči jak nějaký démon,“ řekl Kuba a udělal krok vzad.

„Ale ty už je máš taky,“ usmál se Radovan.

„Ne, nemám. Ty lžeš!“

Radovan se rozesmál.

„Je to dárek od Jozky.“

„Ne, to není možný,“ vzlykal Kuba a stále couval. Jeho kamarád se dál smál.

„Poznal to v nás. Viděl v nás tu temnotu! Tak nám jí zalil oči. Je to dárek od Jozky!“ křičel za couvajícím Kubou Radovan.

Kuba se s pláčem rozběhl do města. Nenáviděl toho hnusnýho houmlesáka, vztekal se na Radovana a litoval sám sebe kvůli tomu, že skončil takhle. Stínovým Duchcovem utíkal jeho nový obyvatel. A Tulák Jozka i nadále v normálním světě žebral po lidech dobré skutky. Běda tomu, kdo mu začal nadávat.

Anna Macková: Pan Erben (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Možná, že příběh o muži, kterému se říká Erben, dobře znáte. Možná jste dokonce již venku toho mužíka potkali. Chodí totiž stále mezi námi, maskovaný, takže vypadá jako každý obyčejný člověk. Pan Erben není na první pohled nijak nápadný. Má šedé vousy a vlasy, rád nosí staré tmavé oblečení. Do obličeje mu obvykle neuvidíte, je zahalený kloboukem, čepicí, jakéhokoliv pohledu se straní. Říkáte si, jak může být takový starý dědek strašidlem? Povídá se, že je čarodějem.

Jeho domovem byla po staletí malá chaloupka na vrcholu kopce. Tak vysoko, že měl výhled na celé město a všechny lidi v něm. Pan Erben byl však samotář, a tak ho od jeho chátrající chaloupky dělil hustý les. Každý odvážlivec, který by chtěl jeho skromný příbytek navštívit, by musel lézt dlouho po hrbolatém sypkém povrchu kopce a potřeboval by tak velkou dávku síly a samozřejmě odvahy, že by to nejspíše v polovině vzdal. Přitom ale o chaloupce věděl málokdo a nikdo netušil, že ji obývá starý čaroděj. Kromě chaloupky nebylo na kopci nic pozoruhodného. A pokud by se přece jen našel někdo tak odvážný a smělý, že by podstoupil ta strašlivá muka v podobě náročné fyzické aktivity, byl tu onen les, nijak hustý, nijak dlouhý, ale kořeny prorostlý a větvemi do očí štípající, který většinu případných návštěvníků hravě odradil.

Pan Erben nebyl jen tak nějaký čaroděj, přestože byl již nějakou dobu v důchodu. Protože byl jediným čarodějem v okolí, nebo se alespoň o jiném nevědělo, musel se o své milované město náležitě starat. Byl přece nejlepším ústeckým čarodějem! Jeho práce sestávala z několika úkolů, některých velmi důležitých, ale i jiných, které vykonával spíše pro svou potěchu. Ve dne, kdy ven nechodil rád, spíše jen pokud musel (rád sám tvrdil, že má na slunce a dobrou náladu trochu alergii), obvykle procházel okolí, kolem lidí a všelijakých jiných bytostí, a poslouchal jejich strasti, trápení a vše si pečlivě zapisoval do svého sešitku. Poté vybral jednoho z těchto chudáků a toho nasměroval ke správnému cíli. Nemyslete si ale, že to byl hodný čaroděj, také rád tropil kdovíjakou neplechu. Rád lidem kradl boty, čepice i jiné části oděvu a poté je náhodně schovával po celém Ústí. Rád shazoval troleje trolejbusům a radoval se z neštěstí chvátajících lidí.

Krom těchto a dalších naschválů však odváděl velmi ušlechtilou práci. Staral se například o další podstrašidýlka, jež s ním v Ústí pracovala. Jedním z nich byl Točifuk, malý, na první pohled jen vánek připomínající poryv větru, který se usídlil na dobětické točně. Jeho prací bylo otáčení trolejbusů a autobusů do správného směru, bez jeho pomoci by se totiž točily stále dokola, ne a ne najít správný směr. Točifuk byl však velmi roztržitý, rád svým větrem posouval listí a drobné kamínky a sledoval, kam až doletí. To pak dočista zapomněl na svou práci a nechal trolejbusy jezdit stále dokola. Proto na něj pan Erben často dohlížel, naštěstí to od chaloupky neměl daleko a z vršku na točnu dohlédl.

To, jak přišel pan Erben ke svému jménu, dokládá starý příběh. Jeho život v chatce v Ústí nebyl nijak dobrodružný, byl poměrně rutinní a mnoha lidem by se mohl zdát nudný. Čaroděj neměl potřebu chodit ven příliš často, nejraději se stočil do klubíčka na staré zašívané dece, vyrobené z látky oblečení, které nacházel po městě, a podřimoval klidně celý den a celou noc. Jednoho dne se však musel ze své chaty vzdálit. Nebyl to žádný problém, z města odešel již několikrát. Vždy den předem napáchal trochu více škody, pohrozil všem svým strašidelným kolegům, sbalil kyselé okurky (ty měl tuze rád) a vycestoval. Tentokrát byl však hluboko v jeho žaludku podivný těžký pocit, který ho táhl, jako by byl kamenem. Pan Erben tento pocit připisoval starému chlebu, který zhltl k večeři, ale stejně v něm byla malinká myšlenka, tam, v koutku jeho hlavy, která volala, že až se vrátí, ne vše bude v pořádku.

A tak se také stalo. Když se pan Erben o několik dní později vrátil, našel na svém paloučku v lese sutiny své chaloupky a hromadu dělníků. Byl vzteky bez sebe. Ne, zuřil. Přímo soptil. Cítil, jak se mu vztek hromadí v těle a každou vteřinou dochází místo a hrozí jeho exploze. Přál si je všechny začarovat. Proklít. Ale věděl, že nemůže. Bylo jich mnoho a o jeho kletbě by se rozšířily zvěsti. Padl na něj smutek. Ze všeho vzteku se vytvořil splín tak těžký, že pan Erben klesl na kolena. Smutnil, schovaný v lese, při pohledu na dělníky stavící obludnou stavbu místo jeho překrásné chaloupky. A s každičkou chvilkou, kterou smutnil, Ústí zaplavovala mlha. Byla hustá, nepropustná a zalila všechny domy, všechny lidi, vše. Ale i přes ten největší smutek až k němu, na malý palouček, nikdy mlha nedolehla. Po několika měsících byla místo chaloupky postavena rozhledna, jež byla pojmenována Erbenova. Pan Erben se k ní již nikdy nepřiblížil a přesídlil jinam. Od té doby už tam čaroděje nikdo nikdy neviděl. Přesto se ale zvěsti o mužíkovi, kterému se podle vyhlídky říkává právě pan Erben, šíří v Ústí dál. A můžete si všimnout mnoha stop, které po sobě nechává. Třeba tuhou nepropustnou mlhu, jež však nikdy nedosáhne k vyhlídce. Nebo to, že se trolejbusy na točně stále otáčí. Možná, že pokud budete pozorní, pana Erbena sami uvidíte. Až příště potkáte starce, tiše naštvaného na celý svět, nezapomeňte, že je to možná právě náš čaroděj.

Lairan Larjins: Odbila dvanáctá . . . (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Pan Vrčivý byl člověk velmi hodný a veselý. Každý, kdo ho znal, si ho vybavoval jako milého a důstojného starého pána, který měl vzhledem ke své dobré povaze poněkud bizarní příjmení. Bydlel v malém domku se střechou s červenými taškami a s komínem, z něhož neustále stoupal dým. Avšak existovaly věci (světe, div se), které pana Vrčivého dokázaly rozpálit do běla. Pan Vrčivý si velice vážil času a bylo mu do breku, když viděl svá dvě vnoučata touto drahocennou věcí plýtvat na něco takového, jako byla elektronika. Často proto mezi ním a jeho potomky byla cítit jistá nevraživost, neb pro pana Vrčivého nebyla slova „teď si volám s kamarádem, hraji hry, poslouchám písničky“ odpovědí na otázku, zdali na tom alespoň tvoří něco kloudného.

A tak se jednoho dne stalo, že pohár trpělivosti dobrého pana Vrčivého přetekl. Když se dozvěděl, že jeho vnoučata hrají na tabletech nějakou stupidní hru, která spočívá v tom, že mají zabít všechna strašidla na starém hradě, namísto toho, aby si četla knížku, velice se rozzuřil. V tomto rozdrážděném stavu oběma ratolestem tablety z rukou vyrval a za hlasitého řevu oba prohodil otevřeným oknem dolů na ulici, přičemž s nimi málem zabil paní Novákovou, která se zrovna procházela po okolí. Potom se obrátil zpět ke dvěma úžasem oněmělým tvářím a prohlásil: „My jsme takové blbosti neměli, a tak jsme nemohli ztrácet čas takovými pitomostmi, jako jsou videohry. My jsme to, co vy děláte prostřednictvím tohohle, zažívali doopravdy! A proč? Protože jsme věčně doma neseděli na zadnici a nekazili si oči koukáním do tohohle!“ křičel starý pán. „To určitě, dědo, chtěl bych vidět, jak ses jako mladej pral se strašidlem,“ vykřikl ublíženě mladík. „Chtěl bys?!“ rozkřikl se starý pán, ale vzápětí se uklidnil a posadil se do křesla. „Tak si udělejte pohodlí, smradi, povím vám o tom.“ „Dědečku, nevrdlouži, přece nám nechceš namlouvat, že jsi potkal strašidlo a že ses s ním popral,“ oponovala mu vnučka. „Já sice ne, ale můj dědeček ano. Vyprávěl mi kdysi o tom, jak se i s kamarády vydal počíhat na střekovské strašidlo. To mně mohlo být asi jako vám, když mně to povídal.“ Když pan Vrčivý uzřel dva páry dychtivě koukajících očí, jal se vyprávět.

„Tenkrát, to už bude pěknejch pár let, se zde začaly dít velice zvláštní věci. Přibývalo lidí, kteří tvrdili, že viděli na hradbách hradu Střekova podivné bílé stvoření. Dole v hostinci lidé celé týdny diskutovali, co by to mohlo být, ale každý se bál jít to zjišťovat. Nakonec se ujaly dva názory. Prvním z nich byl ten, že se jedná o ducha starého hradního pána, jehož duše se vrátila lidi strašit, protože po jeho smrti nechali hrad zpustnout. Druhým názorem bylo, že se jedná o Bílou paní, neb podobné existence se na zříceninách, jako je Střekov, objevují běžně. A tak se vesnice rozdělila na dvě strany, které se hádaly do krve, co to tam nahoře po hradě vlastně běhá.

Děda a jeho kamarádi Jonáš a Ulrych se také hádali. Jednoho večera si kvůli tomu málem dali do zubů, a tak se dohodli, že až odbije dvanáctá hodina, sejdou se spolu před hostincem. A tak taky udělali. Ve dvanáct se sešli, každý v ruce lopatu, krumpáč či vidle, a posilněni silnou dávkou rumu, vydali se na hrad. Šli k zřícenině potácivým krokem, dokud to strašidlo neuzřeli. Poskakujíc po hradbách si nějaké podivné stvoření brumlalo jakousi melodii. I vydali se blíže k němu, pevně svírajíce své zbraně. Když strašidlo zpozorovalo zástup tří hochů takto vyzbrojených, slezlo radši z hradeb a zamířilo do keřů. Ti tři se rozdělili, aby ho hledali, a dědeček ho našel, jak si to kamsi štráduje podél vysokého houští. Inu neváhal, byl statečný, a pevně tiskna lopatu, vydal se proti tomu stvoření, jež mělo přes sebe přehozené flekaté, kdysi nejspíš bílé prostěradlo. A jak se tak na něj hnal, tak ten hadr přidupl, a ještě než se stačil lopatou pořádně rozmáchnout, stál před ním pan skladatel, očividně zmatený tím, co se děje.

Dědeček i jeho kumpáni tenkrát místo pochvaly za své hrdinství sklidili pár flákanců notami a vrátili se s nepořízenou domů. Ale přece jenom, když přišli druhý den do hostince a ostatní se jich ptali, co tedy viděli, zdali to byla Bílá paní, nebo duch, měli odpověď. Kdepak duch, kdepak Bílá paní, Wagner s hadrem na hlavě.“

Jana Kvičerová: Paní bílá, květy rudé (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Čas klekání již pominul a klekánice ulehly hluboko pod mechoví v šebínském lese. K posmrtnému bloudění se začali probouzet umrlci. Ticho protnul nářek a pláč linoucí se z libochovického židovského hřbitova. V Klapém, rozprostírajícím se pod vrchem zříceniny hradu Hazmburk, doznívaly tóny trubky ponocného, který zde v dávných dobách ohlašoval jedenáctou večerní.

Zbývá mi hodina. Hodina, než se Luciin duch vytratí v temnotě Černé věže.

Několik kroků od zamčené brány postával muž. Halila ho noc, jen tvář mu ozařoval svit měsíce. Tvář mladou, a přece starou. Upřímnou, a zároveň slibující tajemství.

Srdce mu tlouklo ostošest, když konečně uslyšel Lucii, Bílou paní hazmburskou. Její nešťastné vzdechy i kvílivé tóny věčného osamění se mu zabodávaly do morku kostí.

Teplým letním vzduchem zavál pach krve vytékající z dívčina srdce, puklého žalem z nenaplněné lásky. Však Luciin otec, hradní pán Mikuláš Zajíc, svolil, že si může vzít milého Věslava jen pod podmínkou, že chuďas najde a přivede mu živou saň.

Muž před branou semkl víčka a nepatrně naklonil hlavu. Soustředění mu zbrázdilo čelo mělkými rýhami. Během okamžení, v kulisách pannina zvučného smutku, zaslechl ozvěnu Věslavova marného volání. Chudičký rytíř, původem z nedalekého Košťálova, tenkrát přišel pozdě – Lucie po sedmi letech čekání zemřela steskem.

Tragický příběh Bílé paní hazmburské a Věslava Košťálovského rozdrásal nočnímu návštěvníkovi duši, už když se s pověstí setkal poprvé. Už tehdy se rozhodl – nemohl to tak přece nechat. Nemohl dopustit, aby ti dva, spoutaní stejným místem skonu i vzájemnou láskou, nesměli být nikdy spolu.

A tak tu stál, v záři posvátného úplňku žehnajícího magickým silám. S bolavým srdcem ze zdejšího neštěstí se zlehka dotkl zámku. Stačil mu jediný dotek, drobný záblesk zlatavého světla a brána ho přivítala svou skřípavou náručí otevřenou dokořán.

Vkročil na nádvoří a pokračoval dále k Bílé věži. Měsíc však nenadále ukryl zbloudilý mrak a vše se ponořilo do temnoty. Muže to nevyděsilo. Jen zavřel oči a zhluboka se nadechl. Přestal vnímat svět jako člověk a napojil se na energii daleko mocnější, než si lidé dokáží představit. Tělo mu vzápětí obemkla pradávná magie hazmburských alchymistů, do tváří mu dýchly dozvuky zdejší historie. On ale hledal něco jiného. Stopy žalu dvou duší rozervaných na kusy.

Musel se soustředit. Najít je mezi dračím řevem i smíchem mužíků hlídajících podzemní poklady. Pozorně pátral ve zvucích spící přírody i probuzených legend, hledal bolest, samotu a zlomená srdce.

Když pocítil onen letmý závan rozervanců, v tomtéž okamžení se zvedl vítr. Hlasitý, naříkavý, zpívající prastarou píseň Meluzíny. Jeho síla muže udeřila do prsou, až zavrávoral. Počkal, až odezní. Pak konečně pohlédl k Bílé věži.

Srdce mu vynechalo pár úderů.

Byla tam, v celé své temné kráse. Průhledná panna s vlasy vlajícími jako smuteční závoj a v šatech barvy čerstvě napadaného sněhu se vznášela pod cimbuřím horní věže zbořeného hradu. Z hrudi jí vytékala krev, v blyštivých kapkách dopadala na udusanou zem. Z každé z nich vykvétal rudý kvítek.

„Lucie,“ vydechl tiše.

Upřela na něj uplakané zářící oči. „Vidíš mne,“ zakvílela.

„Ano.“

„Co tu chceš, neznámý? Proč rušíš mne při čekání na milého? Srdce mi puká steskem,“ zaplakala. „Hle, zři! Krev, krev, všude krev. Mé nitro pláče! Ach, drahý Věslave. Vrať se, má lásko!“

Luciin nářek byl hlubší, než si tulák dokázal představit. Měsíční světlo, chabě prostupující mračna, se zachytilo v potocích lítosti opouštějící její stříbřité oči. Proto jsem přece tady. Abych ji toho věčného utrpení zbavil jednou provždy.

„Mohu ti pomoct,“ křikl nahlas, aby jej dívka přes svůj vzlykot vůbec uslyšela.

„Jak?“ plakala dál.

„Vím, kde se tvůj Věslav nachází. Jeho duch zůstal zde, mohu ho k tobě přivést.“

Třpytivý duch mladé panny se roztřásl pod dalším přívalem pláče. Cizinec se však nedal a pokračoval: „Jakmile se dotkneš země, uchopíš mě za dlaň,“ natáhl k ní paži. „Budeme mít jen chvíli na to, abych s tvou pomocí Věslava našel. Máme čas, dokud se nevytratíš v přítmí Černé věže. Věz, že to nebude příjemné, zemřeli jste v odlišných časech. Možná ucítíš bolest, jež ti byla léta cizí. Přesto tě žádám – pomůžeš mi?“

„Mohu-li se opět shledat s mým milovaným, o pomoc mne žádat nemusíš,“ řekla Lucie a na kratičký okamžik přestala plakat. „Jen pověz mi, co učinit mám?“

„Chyť se mne a drž, dokud nepovolím.“

V momentě, kdy se panna chopila mužovy dlaně, propojila se i jejich nadpřirozená moc – jeho živá, teplá a zlatá, Luciina stříbrná a chladivá jako sama smrt.

„Zavři oči,“ zašeptal, když je ovanul studený vítr. Sám tak učinil, a jakmile ucítil, že je od zbytku světa oddělil hučivý vír, ponořil se do hlubin hazmburských dějin.

Slyšel je všechny. Duše, které na hradě ulpěly, neboť zde zemřely. Odpojené podstaty lidí, kteří se tu rozhodli ukončit život nebo se nešťastnou náhodou zřítili z hradeb. Zemřelé v důsledku zdejších katastrof, způsobených sesuvem půdy. Oběti pohanských rituálů.

Lucie zasténala bolestí, i tulákova tvář se zkřivila nečekaným přívalem muk. Jejich spojení začínalo slábnout, stejně jako sevření dlaní. Černá věž již volala svou paní k sobě.

„Jsme blízko, vydrž,“ vydechl a zesílil stisk.

Hazmburk byl ověnčený smrtí více, než předpokládal – hledat Věslava mezi všemi těmi mrtvými bylo o to těžší.

A přesto…

Lucie.

Znělo to jako šepot, téměř ho přeslechl.

„Slyším ho!“ vzkřikla Bílá paní. Magické pouto už držely jen konečky prstů. „Slyším tě, Věslave! Lásko!“

Cizinec semkl pevněji víčka a zaměřil se na tiché volání Luciina jména. Hluboký hlas plný žalu počal nabývat na síle. Když už to znělo, jako by Věslav stál vedle něj, muž zprudka otevřel oči a vyřkl kouzelnou formuli: „Věslave a Lucie. Ve jménu Luny sjednoťte své duše a najděte klid. Bok po boku, společně. Jako jeden a v jedno se spojte!“

Náhle nad kopcem zaburácel hrom a z nebe se snesl paprsek stříbřitého světla. Luna jim požehnala.

Při pohledu na zjevení světélkujícího mladíka se tulák pousmál. Pustil ledové ruce panny, jejíž nářek se změnil na vzlykot plný štěstí a úlevy, a předal je Věslavovi.

„Lásko,“ zašeptala Lucie. A pak, po dlouhých staletích strávených tesknivým čekáním, se usmála.

„Má nejdražší,“ vydechl rytíř, když svou milovanou uvítal v náručí. „Tolik jsem se tě nahledal!“

„Děkujeme,“ špitla Bílá paní, když jí zrak padl na postavu stojící opodál. Neznámý jim věnoval poslední pousmání – krajem se rozezněly kostelní hodiny, právě odbíjející půlnoc.

Pak už jen sledoval šťastně shledanou dvojici, pomalu se vytrácející v měsíčním třpytu. K jeho nemalému překvapení je obepnula křídla saně, jíž se zřejmě podařilo osvobodit spolu s Věslavovou duší.

Ve chvíli, kdy se jejich světla spojila v jedno a všichni tři se rozplynuli ve Věčném klidu, rudé kvítky obrostly téměř celé nádvoří. Už z nich ale nečpěl pach krve. Ne. Konečně voněly po znovunalezené lásce.

Když se noc stala opět jen nocí, pohlédl muž na poblikávající Lunu. „Zachránili jsme další nebohé duše, má nejdražší,“ řekl a zamířil k bráně, zatímco ho zatoulaný paprsek pohladil po tváři. „Kam se vydáme dál? V lesích u Čermné prý řádí vlkodlak. A v Levíně se potýkají s Brodkou, co vyskakuje z hrobu a dáví lidi… Kde myslíš, že nás je více potřeba?“

Ludmila Marie Krčil: Akim (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Byl krásný den, když jsem si poprvé uvědomila, že je stále se mnou…

Dala jsem mu jméno Akim. Možná proto, že ho tak nazval můj syn, a možná proto, že to bylo jméno slepeckého psa mého přítele.

Akim je bájná bytost, kterou nikdo jiný nikdy neviděl. Velmi ráda vám ho popíši:

Má milou tvář, a přece je někdy krutá. Má krásné dlouhé vlnité vlasy, ale někdy velmi neupravené. Má krásné modré oči plné něhy, a přesto jsou tak často temné a zlé.

Povahu má mírnou, roztomilou, veselou, je plný lásky, a přesto je často vzteklý až ohnivý.

Dnes má Akim narozeniny, bylo by neslušné si na něj nevzpomenout. Není z tohoto světa, a tak nemusí řešit peníze. Vůbec neví, k čemu jsou. Kdybych mu koupila dárek, např. zimní kombinézu, nevěděl by, že jsem na ni dlouho a tvrdě pracovala. A navíc, jemu není nikdy zima ani teplo, nemá hlad ani žízeň. Nepotřebuje hračky, drogerii, bydlení, auto, vzdělání. On vůbec neví, co to je a k čemu je tohle všechno dobré.

Mám nápad! Zkusím ho pohladit, obejmout, dát mu pusu. Řeknu mu, že jsem ráda, že ho mám, že se mi líbí. Že bych byla smutná, kdybych ho už nikdy nemohla vidět. Řeknu mu, že ho mám ráda. Ne, řeknu mu, že ho miluji!

Anebo ne, co když potom zmizí a už se mnou nebude? Co když odejde z tohoto města a neřekne mi kam? Co když chce, aby ho viděl zas někdo jiný? Je přece se mnou již tak dlouho. A ty moje nálady. Chudák. Měl by dostat to nejvyšší ocenění. Za trpělivost, vytrvalost, vlídnost, tichost, chápavé srdce, snahu, lásku, věrnost, pokoru…

Ale co pro něj já mohu v tento jeho slavnostní den udělat? A kolik mu vlastně je? Je nesmrtelný?

Zeptám se ho, co by chtěl. Ne, to už potom není překvapení. Jsem tak rozladěná, nevím, čím ho potěšit…

Už vím! Půjdeme na procházku. Akim je se mnou nejraději v Bertině údolí. Je tam takový klid. Můžeme tam s sebou vzít i našeho pejska. A ta studánka, skvělé osvěžení. Posloucháme ptáčky, jdeme podél říčky a těšíme se na přírodní vodopád. Naším dalším zastavením je Labe. Jdeme nakrmit kačenky a labutě.

Vyhneme se všem budovám, v nichž se pracuje a vyřizuje. Vyhneme se všem budovám, kde se nabízí cokoliv k prodeji. Vyhneme se veškeré dopravě. Vyhneme se bezdomovcům, anebo ne?

Natrháme si kytičky, jahůdky, hříbky a už se těšíme, až přijdeme domů.

Protože doma na nás čekají ti nejdražší, kteří nás potřebují a milují.

Už také vím, čím ještě Akima k dnešním narozeninám potěším! Opravdu ho pohladím, obejmu a dám mu pusu. A řeknu mu, že ho miluji. Ať má můj dlouholetý přítel v tento pro něj slavnostní den příležitost se rozhodnout. Jestliže mu bude vadit moje náklonnost a odejde z našeho města, budu mu to přát. Protože pak ho asi již nepotřebuji. Možná ho potřebujete vy?

Jitka Klepačová: Bílá paní z bílé stránky (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Bylo tomu dávno, už hodně dávno. Někteří lidé uměli číst i psát a ti, kdo to neuměli, moc rádi četbě naslouchali.

V té době žil v Ústí nad Labem mladík jménem Jan. Bydlel v maličké světničce nedaleko kostela. Byl chudý jako myš, ale studoval a na studium si vydělával prací v přístavu. Tam se potkával s námořníky, kteří vyprávěli o světě, o tom, co kde zažili. Jan velmi pozorně poslouchal a příběhy, které slyšel, si mnohdy ještě trochu přikrášlil a vyprávěl je dál. Hlavně v místním hostinci. Napadlo ho, že by je mohl začít psát. A tak to zkusil. Rozkřiklo se to rychle a lidé s nadšením začali jeho příběhy číst ještě víc. Jednou mu přišlo na mysl, že by mohl napsat něco, co by bylo plné tajemství. A dobře udělal, protože do té doby tady v kraji nic podobného napsaného nebylo. A přibylo hodně čtenářů. Tak Jan začal podobných příběhů psát víc. Čtenáři se četby nemohli nabažit a on se pomalu stal slavným.

Sláva mu přinesla peníze. Našel si lepší bydlení a mohl si dovolit i hospodyni. Čím víc příběhů psal, tím víc peněz měl. Ale jak to tak bývá, měl pocit, že peněz má pořád málo, a stal se z něho pěkný lakomec.

Jenomže čím víc chtěl peněz, tím víc příběhů musel psát. Už nechodil do přístavu, aby poslouchal, co se tam vypráví. Myslel si, že jeho nápady jsou daleko lepší, ale uměl jich vymyslet čím dál méně. Připadalo mu, že už ho ani nenapadají správná slova. A čtenářů začalo ubývat…

Jednou večer Jan seděl nad čistým listem papíru. Příběh psát začal, ale ne a ne se hnout z místa. Byl tak zoufalý, že přemýšlel o tom, že se upíše peklu. Ale protože se bál, honem na tu myšlenku zapomněl. Začal si nahlas stýskat. Říkal, jak moc si přeje, aby měl někoho, kdo mu příběh pomůže dokončit. Nebo ještě lépe, aby ho napadlo napsat tak strašidelný příběh, že se ho lidé budou bát i číst. Stal by se tak nejlepším spisovatelem tajemných příběhů na světě. Pořád to opakoval dokola, představoval si tu slávu, už to před sebou úplně viděl! A začal mít dojem, že to není sen, ale skutečnost.

V tu chvíli se mu rozbušilo srdce a vzadu na krku se mu zježily chloupky. V místnosti se citelně ochladilo a v hlavě se mu začal skládat příběh. Přestal vnímat čas, pomalu ani nedýchal. A začal psát. Psal stále rychleji a rychleji. Už se začal toho, co píše, sám bát, jenomže ruka dál psala, jako by mu ji někdo vedl. Už ji měl celou zkroucenou, jak v ní pevně držel brk, a ani sám nevnímal, že ho namáčí v inkoustu. V hrůzné křeči příběh dopsal. A v tu chvíli se mu zastavilo srdce a on mrtvý padl hlavou na stůl.

Pomalu, pomaličku z papíru mizela písmena a začala z něho stoupat mlha. Když zmizelo poslední písmeno, objevila se v místnosti žena. Byla oblečena do bílého roucha. Pomalu obešla stůl, podívala se na mladíka a na jejím alabastrově bílém obličeji se mihl podivný úsměv. Ještě chvíli ho pozorovala a pak se rozplynula do mlhy stejně tak záhadně, jako se objevila. Neexistoval pro ni prostor, čas ani hranice. Dodnes se určitě může objevit v knihovnách a možná i u vás doma. Živí se totiž strachem.

Když do pokoje ráno vstoupila hospodyně, krve by se v ní nedořezal. Na stole dohořívala svíčka, Jan ležel tváří v inkoustu rozlitém z kalamáře a vlasy měl úplně bílé. Brk ležel na zemi, jak mu vypadl z ruky.

A na stole ležel bílý netknutý list papíru.

Třeba se vám už někdy stalo, že při čtení napínavé knihy zjistíte, že tam chybí kousek textu. Možná to nebude zrovna chyba tiskárny.

Gabriela Káňová: Zrozenec pekel (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Stojím před chlívkem, kouřím už třetí cigaretu a mám smíšené emoce. Nechápu, jak dokázal nehlučně vyrvat dveře i s panty. Cloumá mnou vztek, protože mi ukradl další zvíře. Slepice a králíci mu nestačili! Teď mi vzal ještě kozu. Jsem nešťastný, protože jsem ji měl v příštím týdnu prodat. A především pociťuji beznaděj, protože musím ochránit zbytek zvěře.

Už toho mám dost, takhle to dál nejde, jinak mě opravdu zruinuje! Vytahuju telefon a hledám tu správnou ikonu pro zahájení hovoru. Co mi vnoučata koupila tenhle proklatý dotykový mobil, jsem z jakéhokoliv zavolání nervózní. Ale prej: „Dědo, musíš být moderní! Takhle se uvidíme i online.“ Hm, jasně. Nemusíte za mnou už vůbec jezdit.

Roluju seznamem jmen. „M… M… Kde je ten Martin? Tady!“ Silou klikám na jeho jméno. Zvoní to. Po krátkém rozhovoru a vysvětlení situace ho žádám o pomoc. Do hodiny přijede. Je to opravdu jedinečný přítel.

***

„Jednoduše si na něj počíháme. Chytnem ho. Zavoláme policajty a on ti všechno vrátí.“

„Jo, to se snadno řekne, kamaráde, ale co když zdrhne? Nejsme nejmladší, abychom ho chytali!“ Uchechtne se. Zvedám na něj obočí. Jsem sice rád, že jsem ho pobavil, ale když se na nás tak dívám, má poznámka je vážně trefná.

„Mám v autě svoji zbraň, postrašíme ho. Věř mi, Pepo, ten neuteče. Se akorát tak posere.“

***

Venku se setmělo. Vycházíme z domu a přecházíme k zadnímu dvorku. Na místo, kde mám chlév, kurník i králíkárnu. Úmyslně jsem vybral husté křoví poblíž levé strany chléva. Máme výhled na dveře, cestu od domu i cestičku k zadnímu východu ze dvora. Je to ideální místo.

Podle hodinek je něco málo po jedné hodině. Je úplněk a měsíc je ve své plné síle. Jeho svit lehce osvětluje okolí zahrady. Oba zíváme. Klimbá mi hlava, ale musím to vydržet.

Zablesklo se. Vyšlo to od lesíku, který je za zahradou. S vytřeštěnýma očima pohlédnu na svého kamaráda. Ten lehce pozvedne zbraň a tváří se odhodlaně. Oba jsme ve střehu a sledujeme bedlivě okolí zahrady. Cuknu sebou. Vnímám, že zemina pod námi lehce vibruje. Oba se na sebe nevěřícně díváme.

„Cítíš to?“

Přikývne. Svraští husté obočí a přiloží si prst před ústa. Ukazuje směrem ke chlévu a natáčí tím směrem ucho. Já nic neslyším, protože můj sluch už není, co býval. Natáčím hlavu. Musím se lépe soustředit, abych uslyšel to samé. Už to také slyším! Zvuk, který mi připomíná přejíždění klacku po dřevěném plotu. Jen je to hlubší a zlověstnější. Mezi linoucími se zvuky slyším i lepivé kroky. Mhouřím oči a čekám, až uvidím zloděje.

Oba ve stejnou chvíli zaznamenáme pohyb. Martin se už už chce zvedat a překvapit gaunera při pokusu o další krádež, ale já mu křečovitě zmáčknu stehno, abych jej udržel na místě. A to nejlépe nehnutého.

Tohle jsem nikdy v životě neviděl, ani v těch nejdivočejších filmech. Je to ohavné stvoření. Nazval bych to pekelným zrozencem. I když se to pohybuje po čtyřech dlouhých končetinách, má to minimálně přes dva metry. Kůži má šedou s příměsí hnědé barvy. Je to vyzáblé, místy tomu viditelně vyčnívají obrysy kostí. Na páteři má několik ostrých výstupků. Hlavu má oproti tělu velmi malou, přes půlku obličeje má obrovská, roztažená ústa. Místo nosu vidím pouze dvě úzké čárky a kulaté oči mu svítí fosforeskující žlutí. Ruce i nohy má oproti trupu hodně dlouhé a jeho prsty jsou zakončené dlouhými drápy.

Koutkem oka se ohlížím po svém sousedovi. V hlavě žádám vyšší moc: „Prosím, ať si sežere klidně všechnu zvěř, hlavně ať nás nechá na pokoji! Prosím!“ Ale než stihnu jakkoli zareagovat,

Martin vyskočí z našeho úkrytu. Příšera se vyleká a prudce otočí hlavu naším směrem. Jedním obratným skokem se celým tělem obrátí přímo k nám. Její oči zlověstně svítí a z úst se jí dere ten podivný klokotavý zvuk. Naklání hlavu na bok a z úst jí vytéká dlouhá, hustá slina. Vyplazuje dva jazyky. Každý na jinou světovou stranu.

Martin před sebou hrdě drží nabitou zbraň. Nyní už není cesty zpět! Musí TO zabít!

Prásk! Ten ohlušující výstřel mě překvapí. Příšera cukne ramenem dozadu. Zasáhl! Výborně! Věděl jsem, že je to skvělý střelec!

Vetřelec z pekel udělá tempo vpřed. Martin na ten pohyb zareaguje dalším výstřelem, ale mine.

Pekelník znovu vykročí vpřed. Následují dva vydařené zásahy, ale nijak jej neoslabí. Naopak. Postaví se do obranné pozice, ústa otevře ještě víc do široka a rozkřičí se. Ten nečekaný vysoký tón mě vyděsí. Vykřiknu. Příšera mě uslyší a v momentě utichne. „Sakra!“ Její žluté oči se upírají na mou skrýš. Martin si toho všimne a znovu vystřelí. Příšera svou pozornost zaměří opět na něj. Přiblíží se a svou dlouhou paží mu vyrazí zbraň z ruky. Protáhlými prsty omotá jeho kotník a strhává ho na zem.

„Ach, bože!“ Musím mu jít na pomoc. Ale to dlouhé sezení dalo mým kloubům zabrat. Nedokážu se ve svém věku už tak snadno a rychle postavit. Při těch opětovných pokusech dostat se na nohy zahlédnu kousek od svého úkrytu lopatu. Nechal jsem ji opřenou o strom. Až se mi to podaří, musím pro ni jít a pomoct mému kamarádovi.

Konečně překonám bolest a ztuhlost. Jenomže ve chvíli, kdy opustím křoví, vidím to strašné stvoření, jak svými jazyky přejíždí přes Martinův obličej. Ten se panicky rozkřičí a žádá mě o pomoc. Příšera jej hřbetem ruky uhodí do líce. A jeho hlava se nakloní do nepřirozeného úhlu…

Ruka mi vyletí k ústům a slzy se mi nahrnou do očí: „Trvalo mi to příliš dlouho.“

Do prstů si vmotá jeho košili, strhne ji a odhodí za sebe. Martin leží polonahý na zemi a příšera se k němu sklání. Jazyky přejíždí po jeho odhalené kůži. Chci křičet a říct, aby ho nechala na pokoji, ale nedokážu to.

Drápy zarazí do jeho těla a rozpáře mu břicho. Hrabe se v něm jako člověk při ručním promíchávání zeleninového salátu. Rychlým pohybem vytáhne ruku a vidím, že v ní drží Martinova krvavá střeva. Chuchvalec orgánů přibližuje ke svému vyzáblému obličeji a jazyky jej ochutnává. Oči jí září a celou ruku i s obsahem si rve do úst.

Z toho pohledu se mi zvedá žaludek. Co mám dělat? Utéct a přivolat pomoc, nebo zůstat stát a čekat na jistou smrt?

Najednou hlava toho děsivého tvora zmizí uvnitř Martinova těla. Mlaská a chová se nepříčetně.

Toho musím využít. Opatrně našlapuji a pomalu couvám z dohledu.

Jsem v půlce zahrady, ještě kousek a budu u svého domu. Ukryju se a přivolám policii. Vidím, že hlavu má příšera stále v těle mého kamaráda, který je nyní mrtvý. Ona ho rozsápala a s chutí žere… a já mu ani nepomohl. Utíkám jako zbabělec. To já ho požádal o pomocnou ruku a on mi vyhověl. Proč bych já měl zůstat naživu, když on kvůli mým zvířatům zemřel? Jsem sketa, jsem odporný člověk a ten nejhorší přítel ze všech. Zastavuji se, výhled mi zastřou slzy. Jenomže když nepřivolám pomoc, ono to takhle může zabíjet neustále, že ano? Povzdechnu si a opět pokračuji ke svému domu.

„Do hajzlu!“

Ležím na zádech a obličej mám zkřivený bolestí. O něco jsem zakopl a spadl na nějaký předmět, který mě bodá do zad. Skučím a čekám, až bolest odezní. Na svých zádech cítím vibrace. O kousek zvedám hlavu a nakláním ji, abych viděl přes své velké břicho.

Umřu. Tady a teď. Blíží se ke mně neuvěřitelnou rychlostí. Zastaví se přímo nade mnou. Její hlava je hned u mého obličeje. Kapou na mě sliny, smíchané s Martinovou krví. Okamžitě se mi znovu zvedá žaludek a zvracím.

Olizuje mi obličej, omotává své dlouhé prsty kolem mé paže. Prudkým pohybem mnou trhne a vyhodí mi ramenní kloub. Křičím bolestí. Táhne mé tělo za sebou jako hadrovou panenku. Vím, že

tohle jsou mé poslední minuty na tomhle světě. Nemá smysl se bránit. Nechávám ji, aby mě odtáhla, kam jen chce. Hlavně ať je můj skon rychlý a bezbolestný.

Vleče mě přes celou zahradu. Míjíme tělo mého kamaráda, zbyla z něj pouze vycucaná kůže. „Promiň…“ Táhne mě dál, podlézá se mnou plot a míříme do lesa. Zastaví se. Vydává klokotavý zvuk a kousek dál slyším ten stejný pazvuk. Jen je tlumenější. Otáčí hlavou kolem sebe. Hledá svého druha. Vleče mě jeho směrem. Je to hlasitější.

Zem se zachvěje. Problikne oslnivé světlo.

Zvedá mě do výšky, udělá pár kroků a pouští mě. Padám tmavým, úzkým prostorem někam dolů. Pod zem. Říkal jsem, že je to zrozenec samotného pána pekel!

Dopadám na tvrdou zem. Skrčím se do fetální polohy a čekám, co se bude dít dál. Kolem mě je tma. Páchne to tady po výkalech, mrtvolách a zemině.

Někdo do mě strká. Pomalu otáčím hlavu a vidím několik párů fosforeskujících očí různých velikostí. Pohledy mě sjíždí a mám pocit, že mě skenují. Naklání hlavy a klokotají. Jejich oči začínají zářit a vydávají tolik světla, že mám větší rozhled. Dva největší napřahují své ruce a jejích drápy se dotýkají mého obličeje. Jeden z nich mi obemkne krk a tiskne. Nebráním se, jsem smířený, že tady zemřu. Jeho stisk je pevnější. Pomalu mě pohlcuje tma, cítím se klidný a pomalu odcházím na druhý břeh. Naposledy mi přichází na mysl Martin. „Omlouvám se ti, můj drahý příteli.“

Veronika Kalinová: Strážské strašidlo Troščík (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Strážské strašidlo žilo v malé obci Strážky u Ústí nad Labem od nepaměti. Představovalo jeden z živlů, který dokáže pomáhat, ale i škodit. Oheň. Jeho prací bylo především dohlížet, aby v každé domácnosti měli stále teplo v kamnech. Malý ohnivý mužíček měl tělíčko ve tvaru plamínku, žádné ruce ani nohy. Na svět se díval dvěma blýskavými očky. Kolem sebe prskal ohnivé jiskry. Jmenoval se Troščík. Jeho jméno bylo odvozeno od německého názvu pro Strážky, který zní Troschig.

Poskakoval ze střechy na střechu a komínem pozoroval, zda v rodinném krbu hoří oheň. Pokud v kamnech plamen skomíral, plivnul tam pár jiskřiček a hned se topeniště rozhořelo. Ohnivý skřítek přebýval vždy v některém z komínů, samotní obyvatelé tak o něm skoro nevěděli.

Více na sebe Troščík upozornil v říjnu roku 1836.

Jak se zdržoval především na střechách budov, měl velmi dobrý přehled o tom, co se ve vesnici děje. Bylo to už třetí den, co si Troščík všímal podivného cizince, který se objevoval v postranních uličkách a stranil se ostatních. Měl na sobě staré šaty a na hlavě kutnu, staženou do špinavého obličeje. Na čtvrtý den se potkal ještě s další zahalenou osobou a šeptali si plán, jak vybílí místním jejich zásoby a odcizí jejich majetek. Svůj ohavný záměr chtěli provést v neděli večer, nedbajíce, že je to den sváteční.

Smluvili se, že začnou od domu číslo jedna. S tím se rozešli a oba zmizeli ve tmě.

Troščík byl nešťastný a zároveň rozhodnutý, že to takto nenechá. Byl to sice jen malý mužík, ale jeho odhodlání udělat velký dobrý skutek bylo nezměrné.

Již od nedělního poledne hlídkoval Troščík ze střechy domu číslo jedna. Celé Strážky už objala tma, ale stále se nic nedělo. Že by muži přece jen dostali rozum a vydělají si na své živobytí poctivě? I kdepak. Od lesa přichází dvě temné postavy.

Troščík chtěl rozeznít zvon zavěšený na staré lípě, ale jako malý mužík na to neměl sílu. Co teď, co teď? Skočil tedy ze střechy dolů a ukryl se v křoví. Zkusí ty dva pořádně vystrašit.

Jak se k němu blížili, Troščík víc a víc jiskřil. Chlapíci si všimli, jak z křoví létají ohnivé záblesky.

„Hele, nenecháme toho přece jen? Nějak se mi to nelíbí,“ zašeptal ten méně umouněný.

„Snad jsi nedostal strach?“ ušklíbnul se ten druhý.

„To ne, ale podívej se na ten keř. To bude jistě Boží znamení.“

A vtom suché křoví vzplálo.

Odhodlanější zloděj byl najednou fuč. Druhý muž padl na kolena a začal se modlit. Kdyby místo modlení raději oheň uhasil, mohlo být vše jinak.

Troščík okusil pocit vítězství, vyskočil z hořícího keře a pýchou se začal nadouvat. Zvětšil se tak, že už byl vyšší než klečící muž. Jeho oči byly rudé. Vyděšený muž do těch očí hleděl a prosil o odpuštění.

S rostoucím ohnivým mužíkem sílil i oheň samotný. Během toho všeho nehořel už jen keř, ale i plot a část stavení.

Celé situace si jako první všiml soused z domu číslo tři. Vše však vzalo rychlý spád. Během chvilky hořelo několik domů a oheň se nekontrolovatelně šířil. Když Troščík uviděl, co milovaným obyvatelům Strážek způsobil, dal se na útěk směrem k Litoměřicím. I tam za týden zahořelo, ale to už je jiný příběh, který končí smrtí jednoho velkého básníka.

Po požáru ve Strážkách zůstalo stát jen obydlí pěti rodin. Když se všichni vzpamatovali, začal statkář z domu tři vyprávět, co kolem půlnoci viděl. Mluvil o ohnivém strašidle, které jejich vesnici podpálilo. Bohužel se skutečnou pravdu o Troščíkovi místní už nikdy nedozvěděli.

Jako připomínka celé nešťastné události byl do štítu domu číslo tři vsazen kámen s letopočtem 1836.

Deset let poté byla ve Strážkách na návsi vystavěna kaple svatého Floriána, patrona hasičů.

Troščík se několik let trápil, než sebral odvahu vrátit se do Strážek. Všechny temné vzpomínky se v něm ale na tom místě opět zhmotnily, a tak skočil v kapli do nádoby se svěcenou vodou a navždy se rozplynul.

Sofie Janurová: Čert v Mariánské lese a O víle Pomněnce (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Čert v Mariánské skále

Kdysi dávno žila byla v Ústí nad Labem jedna princezna. Nosila každý den jiné šaty, pravidelně jezdila na koni a vyšívala. Jednou si řekla, že se na koni projede až k Mariánské skále. Cesta byla dost hrbolatá, ale protože měla princezna pravidelný trénink, tak ani jednou nezaváhala. Když už byla cesta opravdu náročná, tak si princezna řekla, že z koně sleze. Najednou stanula před Mariánskou skálou. Chvíli se na ni zamyšleně dívala, ale pak si všimla, že kromě kamení jsou tam i pěkné kytičky. A tak se sehnula a začala trhat kopretiny, sedmikrásky, fialky a pampelišky. Vtom se před ní objevila rezavá liška. Princezna leknutím všechny kytičky upustila a měla co dělat, aby nevykřikla. V jejím zámku se totiž říkalo, že ten, kdo u Mariánské skály uvidí lišku, půjde do pekla. Jak liška princeznu zahlédla, odhrábla trochu hlíny ze země a najednou se ozvalo: „Kdo jsi?!“ „To mluvíš ty, Mariánská skálo?“ zeptala se princezna. „Ano. Kdo jsi?!“ zaburácela skála, až se princezna lekla. „Jsem princezna Dominika. Rodiče mi umřeli, když jsem byla malá.“ „A proč jsi trhala květiny z jediného krásného plácku, který tady je?!“ „Protože se mi líbily,“ odpověděla princezna. „Nemůžeš mít všechno, co se ti líbí! Za to tě tady naše liška odvede do pekla! Bude tě každý den vodit na toto místo, abys to tady dala do pořádku. Snad tě to naučí a už nic takového nikdy neuděláš.“ Tak pravila skála. Potom se liška proměnila v čerta, který princeznu odnesl.

Opravdu plnili, co měli, ale princeznu zatím všichni lidé v královském paláci oplakávali, protože ji měli moc rádi. Na zámku rozvěsili černé vlajky a všude v Ústí nad Labem vyhlásili, že kdo princeznu zachrání, dostane ji za ženu. Čas plynul, plynul a plynul, až jednoho dne, byla zrovna zima a padaly krásné sněhové vločky, řekla skála: „Myslím, že se tvůj čas už naplnil, princezno. Pracovala jsi pilně, a proto tě ze svých služeb propustím.“ Jak skála řekla, tak také udělala. Propustila princeznu ze svých služeb a řekla čertovi, aby ji odnesl na zámek. Čert ji tedy vzal a rychle se s ní vydal k jejímu domovu. Ale místo aby ji hodil do zámeckých komnat, pustil ji do větví staré jabloně. A tak si tam princezna sedla a vzala si jablko. To bylo to poslední, co princezna stačila udělat, protože staré jabloni se najednou ulomila větev, na které princezna seděla.

Větev se řítila i s princeznou dolů. Špatně by to dopadlo, kdyby se tam neobjevil jeden zahradník – chytil princeznu do náruče a postavil ji na zem. Princezna mu poděkovala a odešla do svých komnat. Jenže další den na strom opět vylezla. A když si vzala jablko, zase spadla a zase ji musel zahradník chytat do náruče. Věděl, že ji nechytá poprvé, a zeptal se: „Co tady vaše výsost dělá?“ A princezna řekla: „Šla jsem si pro jablko.“ Zahradník pokračoval: „Je mi divné, že je zelená i v zimě, a ještě ke všemu plodí.“ Princezna odpověděla: „Je to holt zázračná jabloň.“ Zahradník ještě řekl: „Ale jablka má rozhodně dobrá.“ Jedno si potom utrhl a zakousl se do něj. Princezna se do toho svého také zakousla a na oplátku se zeptala zahradníka: „Jak se jmenuješ?“ A ten odpověděl: „Jsem Jan. Jsem z vesnice Slavošov. Mám tam rodinu, a tak pro ně tady vždycky něco vydělám. Jsme totiž dost chudí.“ Princezna odpověděla: „Jestli chceš, pozvu tebe i tvoji rodinu na ples. Bude tam nejspíš celá vesnice, a tak si určitě všimneš, kdy to bude.“ Zahradník odpověděl: „Tak dobře.“ A princezna na to: „Dobře.“ Potom odešla.

V den, kdy se měl ples konat, se na zámek sjížděli vznešení hosté a přicházeli všichni lidé ze široka i daleka. A tak i náš zahradník Jan šel na zámek, aby se znovu setkal s princeznou. Princezna byla na ples náležitě ustrojená. Měla na hlavě zlatou korunku, na sobě růžové šaty, bílé rukavice, červené boty na podpatku, a když k ní přišel zahradník Jan, tak jí dal růžové růže z jejich zahrady, takže princezna sama vypadala jako jedna velká zahrada. Potom ji zahradník Jan vyzval k tanci. Princezna to moc ráda přijala a zahradník Jan jí pošeptal: „Musím uznat, že dneska to vaší výsosti nesmírně sluší.“ Princezna mu řekla: „Děkuji.“ Tak spolu nerušeně tančili až do chvíle, kdy se v tanečním sále objevil zcela nežádaný host. Představil se jako pán z hradu Střekov, a že si prý přijel pro princeznu. Davem to zašumělo, ale princezna se jen tak nedala: „Víte, moc ráda bych se stala vaší snoubenkou, jenže už mám snoubence, a to tady zahradníka Jana.“ Ale pán z hradu Střekov řekl: „Jestli je vám tento mladík milejší než já, pak vám vyhlásím válku.“ To zahradník Jan nemohl nechat jen tak. A tak zvolal: „Nevyhrožujte, jinak to s vámi špatně dopadne!“ A když pán z hradu Střekov tasil meč, zahradník Jan si zbraň bez zaváhání půjčil od vedle stojícího rytíře. A rozpoutal se boj.

Oba meče o sebe nejdřív práskaly, potom zahradník Jan vyskočil na vyšší plochu a pán z hradu Střekov za ním. Nejdřív se zdálo, že sil ubývá jednomu, potom tomu druhému. Ale byl to jen klam, oba pokračovali v boji. Bylo to tak napínavé, že dav ani nedutal. Všichni se jen dívali na tu podívanou. Konec nastal, když zahradník Jan pána z hradu Střekov mečem nebezpečně ohrozil a ten, než aby se setkal se svojí porážkou, radši utekl. Všichni se nahrnuli k oknu, aby viděli, jak se bude pán z hradu Střekov trmácet pryč. Odjel. A to i s lokaji, sluhy, kočáry a koňmi. A tak v Ústí nad Labem zase zavládl klid a pořádek. Princezna si vzala zahradníka Jana a měli se spolu moc dobře.

O víle Pomněnce

Byl jednou jeden les. Jmenoval se Litoměřický les. A protože byla nedaleko louka a potok, tak tam bydlela i jedna víla. Říkalo se jí víla Pomněnka. Ráda tančila na louce, pletla si věnečky z kvítí a ráda seděla u potoka a dívala se do zrcátka. Jenže se o tom dozvěděl jeden obr ze sousedního lesa. A protože se všude okolo říkalo, že je ta víla moc krásná, tak si usmyslel, že si ji vezme do svého lesa. A tak se valil, valil a valil, až se dovalil do lesa, kde bydlela víla Pomněnka.

Když ji uviděl, tak řekl: „Vílo Pomněnko! Prý jsi moc hezká! A jak vidím, je to pravda. Proto teď půjdeš se mnou.“ Víla Pomněnka se zeptala: „Kam?“ A obr jí odpověděl: „No přece do mého lesa.“ Víla Pomněnka ale namítla: „Já s tebou nikam nepůjdu!“ Obr se zamyslel a potom řekl: „No, tak si vezmu aspoň tvoje zrcátko.“ Obr si ho i přes Pomněnčiny protesty vzal, odnesl si ho do svého lesa a víla Pomněnka jen a jen plakala. Potom za ní přišla zvířátka a ptala se jí: „Proč pláčeš?“ Víla Pomněnka jim odpověděla: „Pláču, protože mi obr ze sousedního lesa ukradl zrcátko.“ Zvířátka jí na to odpověděla: „No tak my ti seženeme nové.“ „Jak?“ zeptala se víla. A zvířátka odpověděla: „Zajdeme do obchodu a koupíme ti ho tam.“

Jak zvířátka řekla, tak taky udělala. Jenže nikdo nikomu nic nedá, když nemá peníze. Nebýt hodné paní, která zrcátko zaplatila, nejspíš by tento příběh dopadl úplně jinak. Ale naše zvířátka to zrcátko víle Pomněnce doručila a ta z toho měla takovou radost, že si zatancovala. A jestli už nedotancovala, tak tam tancuje pořád.